Je před námi poslední zastávka v našem putování Austrálií. Největší a nejlidnatější město, Sydney. Z fotografií znám toto město dobře, ale vidět to na vlastní oči, tak to je něco. Místo tramvají a šaliny tady jezdí lodě, městská doprava Ferry. Obří mrakodrapy nemají dostavěná horní patra a jeřáby naznačují, že se staví dál a výš. Všude je spousta lidí. V pátek večer je město totálně ucpané a na koncert jedeme pár kilometrů dvě a půl hodiny. Na koncert za mnou někteří lidi museli v Sydney urazit přes 200km. A jaká další překvapení nám toto město přichystalo? To se dozvíte, když budete číst dál.

Bochník chleba tady stojí jako celé grilované kuře. Krém s faktorem nižším než 50+ tady není krém. V hlavním městě Canbeře pracuje 90% obyvatel ve státní správě. Uprostřed města leží nádherné jezero, které po obvodu měří přes 32km. Zjevením je australan Jeremy, zamilovaný do českého jazyka.

Čekalo nás 900km cesty z Adelaide do Melbourne. Počasí Austrálie nám ukázalo svou rozmanitost a částečně i drsnost tohoto světadílu. Co je lepší? Kterou cestu si zvolit? Tu kratší vnitrozemím, kde nepotkáte za celý den ani živáčka. V novinách se občas dočtete, že po poruše automobilu byla nalezena vysušená mrtvá těla celé rodiny. Někdo zemřel na uštknutí hadem či kousnutí pavoukem. Nebo si zvolíme cestu delší? Kde se nepotkáme sice s tolika zvířaty, ale uvidíme krásné pobřeží, oceán a známé Great Ocean Road? Volíme raději cestu kolem pobřeží. Zdá se nám to bezpečnější a pro nás suchozemce lákavější.

Tato slova jsem slyšel při focení po koncertě v Adelaide. Prostě jsem se neudržel a pustil jsem to. Už jsem nestačil polykat slzy. Bylo to moc dojemné, krásné, lidské. Přes obrovskou únavu a velký spánkový deficit jsem donutil hlasivky k velkému výkonu. O všem rozhoduje hlava a víra v sebe sama.

Letíme na druhou stranu zeměkoule do naprostého neznáma. Žijí tam protinožci, lidožrouti a jedovatí plazy, pavouci a jiná havěť. Na stromech se tam prý líně válí koaly v rauši, klokana můžete potkat kdekoliv. Země je prý strašně rozlehlá, krásná a někdy drsná. Sluníčko tady hřeje i v zimě a teplota oceánu se v průběhu roku nemění. AUSTRÁLIE. To všchno jsem si o této zemi přečetl a říkal mi to i můj táta, který tady koncertoval v roce 1997. Je to pravda? To vše poznáme s Leňou na vlastní kůži v průběhu následujících dnů a vy u toho můžete s námi být. Pokud budete číst můj KLOKANÍ DENÍČEK na pokračování.

Kdo si hraje, nezlobí. Náš nový projekt věnovaný dětem od dvou do devadesáti devíti let. Bude plný písniček, tanečků, zábavy, srandy a úsměvů. Bude to obrovská jízda, velký fičák. Takže si pořádně držte klobouky.

Více jak 30 let přemýšlím, jak dostat naše písničky do TV. Nepodařilo se to ani "dědovi" Pavlovi a to byl nějaký borec. Takže nemám šanci? Jsem již starý, pro TV nezajímavý, nebydlím v Praze, nestojí za mnou žádné vydavatelství, nemám zaplacené manažery ani redaktory časopisů, aby o mně psali. Takže jsem bez šance? No to bych se na to podíval. Dnešní doba internetového šílenství nám toho moc bere, ale dává nám nové možnosti. Třeba si založit vlastní TV kanál.Co vy na to děcka? Jdeme do toho? Jasněěěěěěěěěěěěěěěěěě

Každý z nás v dětství něco sbíral. Bylo to naše bohatství. Něco, co jsme měli rádi. Pamatujete si ještě na ten pocit, když jste od někoho získali další přírůstek do sbírky? Angličák, panenku, známku, etiketu, … Ten pocit absolutního štěstí a radosti? Nebylo důležité, kolik to stálo, ale to, že vám někdo něco věnoval. Teď můžete tento pocit darovat. Darovat ho dívence, která má zatím v životě velké trable. Chybí ji něco, co většina z nás bere jako samozřejmost. Zdraví!

Mohlo by se zdát, že psát o koncertu na tradičním koncertu na Štědrý den v Přerově je jednoduché, ale není tomu tak. Sám nemám rád, když se o něčem stále píše v superlativech. A ruku na srdce, někteří lidé raději čtou o senzacích, životních kotrmelcích a průšvizích, o nezdarech.Úspěch mnohdy lidi druhým nepřejí.

Jak říká klasik „Úspěch se u nás neodpouští“. Zkusme to změnit. Každý začněme nejprve u sebe.