HAPPY END SE NEKONAL

Autor: Novák Pavel, Zveřejněno: 24.6.2019 19:49:17, Přečteno: 127x

Naše cestování a vystupování po Austrálii bylo zalité sluncem, deštěm, krupobitím, vichřicí, plné úsměvu, skvělých setkání. Poznali jsme nádherná místa, diskutovali s velmi chytrými a zábavnými lidmi, koupali jsme se v oceánu a slunili se na Bondi Beach. Navštívili jsme neskutečnou tržnici v Melbourne, která voněla snad všemi vůněmi a chutěmi, co si jen dokážete vybavit. Zdálo by se, že to prostě nemělo chybu a my se chystali na třešničku na dortu. Cestu zpět přes Singapore, kde jsme si vyčlenili 10 hodin na prohlídku města a Amsterdam, odkud to je domů opravdu kousek. Prostě idyla s happy endem na konec. Život to ale zařídil jinak.


Končil náš poslední den v Austrálii. Loučili jsme se se Sydney, balili naše obrovské kufry, které byly najednou nějaké lehké. Prodali jsme všechny CD, DVD, knížky. Rozdali jsme dětem odznaky a náramky. Našim přátelům, u kterých jsme nalezli krátkodobý domov, jsme rádi věnovali pravou moravskou švestkovou slivovici. Najednou v kufrech bylo jen pár kusů oblečení, pár dárků a aparatura. Poslední náš večer, poslední noc na konzulátě v Sydney. Po cestě jsme se ještě zastavili poprvé za celou dobu ve specializovaném obchodě s alkoholem. V Austrálii si nemůžete koupit alkohol jen tak někde v samoobsluze, krámku s mišmašem, trafice, jako u nás. Tady jsou jen speciálky, kde mají sice vše, ale zaplatíte poměrně vysokou částku za každou láhev. Je to skvělý systém. Škoda, že není u nás. Nemuseli bychom řešit problémy dětí s alkoholem. Tady se k němu nedostanou. Taky by asi ubylo i alkoholiků, protože na alkohol tady nemá každý peníze a stále je tady ta překážka, že musíte za koupi jakékoliv láhve cestovat do speciálky. Také není srandy alkohol prodávat. Musíte zaplatit licenci a ta je drahá. Musíte si zvolit přesně otevírací hodiny, kdy budete alkohol prodávat. I v Československých klubech si musejí kupovat licenci a mají ji třeba jen na víkend. Vše je o penězích. Pro mě je to skvělý systém a nechápu, proč to naši potentáti ve vládě nezkopírují. Oni raději budou vymýšlet zákony na kdejakou kravinu a otravovat lidem život. Při psaní těchto řádek mě na chvíli opustila australská pohodička. Politika je pro mě prostě hnus.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

U Opery to žije nejenom přes den, ale hlavně v noci. A pokud je pátek nebo sobota, je to tam jako v úle

Úplně jsem zapomněl napsat, proč jsme láhev sháněli. Elis dnes v noci bude maturovat. Takže to Lenka nemůže přežít s klidnou myslí. Buď se dnes bude slavit nebo truchlit. Láhev se hodí na oba případy. Na pokoji máme wifi jen na jednom místě a tak si při tom vzpomenu na chalupu, kde je to obdobné. Jsme na konzulátě a mají problémy s wifi, jako celá Austrálie s pokrytím telefonního a datového signálu. Austrálie je skoro velká jako Evropa, tak se není čemu divit. Já ležím pohodlně na posteli a Lenka na druhé straně pokoje na židli, nervózní a už vůbec ne v pohodě. „Pojď si lehnou. Tím trápením se Elišce nepomůžeš. Ani tím, že nebudeš spát“ marně vyzývám Lenku, která je na židli usazená a rozhodnutá tam strávit celou noc na telefonu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na dálku jsme posílali jasný vzkaz!

Já usínám a vždy mě ze spaní vytrhne jen dílčí sms nebo telefonát, kdy Eliška hlásí průběh. Po očku vždy jen zkontroluji láhev sektu, jejíž obsah se přesouvá pomaličku do Lenčina žaludku. 03:00 je tady zpráva, na kterou jsme čekali. „Mám to“ slyším Eliščin hlas v telefonu. Tak obrovská rána, jak nám  spadl kámen ze srdce, ta musela být slyšet až doma v Česku. Na dvě hodiny ještě zavírám oči.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

O krásách Sydney se mi v noci i zdálo

Taxik je přistaven přesně na čas a zdá se, že cesta bude brnkačka. S taxikářem se bavíme anglicky, ale po chvilce zjišťuji, že je původem Rus a chvilku přecházíme na ruštinu. Překvapuje mě, že jsem úplně vše nezapomněl. Paní profesorka Čecháková, co mě měla na gymnáziu by byla ráda. Na letišti jde také vše jako na drátkách. Odbavujeme zavazadla, procházíme kontrolou. Samozřejmě je zaujme aparatura a kabely v kufru. Usměvavý celní se ptá, zda jsem muzikant a přeje mi hodně štěstí. Klasická Austrálie. Lidi jsou vstřícní a přátelští. Nasedáme na letadlo směr Singapore. Já cestu do Austrálie skoro celou prospal. Tentokrát je na řadě Leňa. Ty nervy, láhev sektu, únava z celého předešlého dne, kdy jsme po pobřeží nachodili více jak 20km, vše se sečetlo a Leňa spokojeně usíná. Teda až po prášku na spaní, který se jmenuje Jim Beam. Já projíždím filmy, píšu článek, přemýšlím o tom, jak skvělé bylo mé rozhodnutí vycestovat do Austrálie. Nelituji peněz, energie, času. Z těchto zážitků mohu dále čerpat, mohu se snažit opět svůj život udělat jednodušší a usměvavější. Jak? Jednoduše. Budu se usmívat na lidi, nebudu se starat o nedůležité věci, budu žít každou chvíli tak, jako by byla poslední. Naplno s otevřenou myslí. Tak jak se mi to dařilo v Austrálii. Budu měnit jen sebe a svůj postoj k životu. Pokud se budou chtít nasírat ostatní, tak ať se nasírají. Stejně tím nic nevyřeší. Já nechci a nebudu. Netušil jsem však, jak to bude těžké a to hned v následujících hodinách. Blíží se hodiny katastrofických scénářů. To ještě samozřejmě netušíme.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Personál Singapore Airlines se se mnou klidně fotil. Na kameru ale pozdrav do česka nechtěli poslat. Zakazují jim to pravidla této letecké společnosti.

Přistáváme a Leňa zakroutí svýma očima. Jsou unavené, ale spokojené. „Tak teď si užijeme Singapore“. První krok z letadla a ocitáte se v obrovské prádelně. Vysoká vlhkost promíchána s vysokou teplotou na vás ve vteřině přilepí všechny svršky, co máte právě na sobě. Pořádná facka. Jsme tady správně, to je Siongapore. Máme na prohlídku osm hodin a tak se nechceme nikde zdržovat. Pelášíme tranzitním prostorem, já neustále pokukuji kolem sebe a můj zrak hledá přepážku Singapore Tours, kde si máme zamluvit bezplatnou projížďku městem. Nikde ji nevidím a tak si říkám, že ji asi přestěhovali do letištní haly. První velký omyl! Při vstupu na území Singapore musíme vyplnit nějaké vízové karty. Mačkáme se u připravených stolečků s turky, indy a dalšími národnostmi. To také hned pociťuji. Lidé se strkají, neberou ohledy jeden na druhého, všichni křičí. Je mi jasné, že jsem opustil Austrálii během několika prvních vteřin, kdy mi někdo stoupne na nohu, žduchne do mě bez omluvy, sebere mi průpisku. Máme vyplněno a jdeme rychle přes kontrolu do letištní haly, kde se vydáváme hledat vysněnou přepážku Singapore Tours. Snažím se ptát místních zřízenců, na pobočkách leteckých společností. Až na centrálních informacích zjišťuji, že jsme to v tranzitním prostoru přehlédli. Můj plán je jasný. Zbavíme se zavazadel v úschovně a metrem se sami vydáme poznávat toto město. „Ale to nás bude stát další peníze“, pronese hned Lenka. „Lepší by bylo, kdyby ses vydal zpět do tranzitního prostoru a vrátil se za mnou.“ Tato myšlenka se mi nelíbí, protože ze života vím, že šetření není vždy tou nejlepší variantou. Občas si člověk naběhne. Jenže zase chci mít klid od Lenka a chci uspokojit její šetřivou povahu. „Posaď se tady na lavičku se zavazadly a já to teda zkusím“. Hlavou mi běží myšlenka na to, že to nedopadne dobře. Po několika prvních krocích se ještě vracím a dávám ji do rukou její pas. „Kdyby se cokoliv stalo, tak ať se domů dostaneš aspoň ty“. To bylo řečeno ve fóru, ale nakonec se ukázalo, jak strašně prozíravé to bylo.

Svůj pas vkládám do čtečky, zubím se do kamery, bliká zelená, udělám dva kroky a jsem opět na neutrálním tranzitním prostoru. Já jsem tady, Lenka pár kroků ode mě, ale celně je vlastně úplně někde jinde. Každý jsme v jiném státě. Několik metrů od sebe, odděleni několika přepážkami. Nechci přepážku dlouho hledat a tak se vydám k informacím. „Můžete mi prosím říct, kde je tady přepážka Singapore Tours?“ Dvě asiatky se usmějí, mrknou na sebe, znovu se usmějí a s tímto úsměvem pronesou „Otočte se“. Já se ptám a přímo za zády mám hledaný stánkem. Není tam fronta. Výborně. Pomalovaný stánek vede žena ve středním věku a já se jí svěřuji, jak rád bych se svou ženou poznal Singapore. Jak jsme po prohlídce dychtiví. „To nebude žádný problém, za kolik hodin máte do odletu?“ Máme vyhráno, pomyslím si na chvilku. U Lenky budu strašný borec, který to zařídil. Tento pocit mi však zůstává pouze několik desítek vteřin. Do další věty. „Dejte mi prosím vaše pasy“. Vysvětluji, že manželka na mě čeká na lavičce a podávám svůj pas. „Tak to je ale velký problém, protože vy jste již Singapore navštívil a nyní jste již na odletu“. Tak teď už se necítím jako velký borec, ale spíše jako totální blbec. Vůbec mě nenapadlo, že bude problém s výstupem, vstupem a zase výstupem z tranzitního prostoru. Zmocňuje se mě absolutní beznaděj. Totální doba temna. Přede mnou se tyčí oddělení celní kontroly a za ní stojí několik úředníků v uniformách. Nepřístupně vyhlížející chlapi, kteří budí absolutní respekt. Tak teď se ukáže, jak jsem na tom s angličtinou. Vysvětlovat tuto situaci, žádat o nemožné a o nějakou vyjímku, to chce velkou odvahu. Co mi ale zbývá? Já tady, Lenka sice pár metrů ode mě, ale na území jiného státu. Tak teď  se ukáže, jak mě můj učitel angličtiny Patrik připravil na cestu. Hledám slova, vysvětluji. Celník si bere můj pas a začne něco hledat v počítači. Na chvíli se mě zmocní pocit, že by se to mohlo podařit a třeba mě někudy vypustí. Vždyť tam mám svou ženu, která mě potřebuje, chci se podívat na krásné město, chci tady utratit i nějaké peníze. To by přece mohlo vyjít. „Tak vy jste vstoupil před šestnácti minutami na území Singapore a před pěti minutami jste Singapore opustit. Není možné na základě vaší letenky vstoupit do Singapore vícekrát. Je mi líto“. Mrzne mi mírný úsměv na tváři, kterým se snažím obměkčit celníka.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na letišti v Perthu to bylo ještě veselé. S Hankou a Petrem, našimi domácími a průvodci po Perthu

Na čele cítím krůpěje potu a nejenom na čele. Šouravým krokem odcházím od přepážky. Vytáčím Lenčino číslo. Ta je samozřejmě nedostupná. Má z letadla vypnutý mobil. Tak to je další průšvih. Sedám si na lavičku, beznadějně zírám kolem sebe. Tak to je moje prohlídka Singapore. To je ta třešnička na naší zpáteční cestě. Co budu dělat deset hodin? Co bude dělat Lenka? Ještě že jsem se duchapřítomně vrátil a dal jí pas. V tom okamžiku jsem si vůbec neuvědomoval, jak prozíravý čin to je. Z mého přemýšlení mě vytrhne vrnění v kapse. Nahmatám mobil, dávám si ho před oči a na displeji vidím „Lenka-moje“. Zázrak, asi si uvědomila, že něco neklaplo a telefon si zapnula. Nadechuji se a přikládám telefon k uchu. Během chvilky vysvětluji jak se věci mají. „Tak se jich běž zeptat a řekni jim, ať tě pustí“. Tak teď bych ji nejraději přiškrtil. To je celá Lenka. Myslí si, že se dá vše vyřešit, když na někoho zakoulíte očima, usmějete se. Tak to dělá celý život se mnou. Ale nechápe, že tady vše řídí počítače a žádná úniková vrátka neexistují. Počítám do tří, abych hned nevybuchnul. „Mám řešení. Dej si zavazadla do úschovny a vydej se na prohlídku sama. Já tě počkám na letišti.“ Chvilku je ticho a po ní následuje vzlykání a slova „Ty ses totálně zbláznil. Já, která zabloudím i ve čtyřpokojovém bytě se mám sama vydat do tohoto obrovského města? Já, která ovládám jen několik německých frází a domlouvám se rukama, nohama? Jdu za tebou do tranzitního prostoru“. Přesouvám se do míst, kde probíhá pasová kontrola a čekám. Objevuje se Lenka. Táhne naše dva příruční kufry, v ruce pas s letenkou a po tváři se jí kutálejí slzy. Takto uplakanou ji ani kamera nepustí přes kontrolu. Zábrany se však otevírají, Lenka opouští Singapore Místo desetihodinové prohlídky města, jsme strávili na jeho území asi hodinu a nyní můžeme devět hodin zkoumat tranzitní prostory letiště. Jdeme halou, nemluvíme, Leňa do toho občas vzlykne. „To tady chceš devět hodin bulet? Co si tím pomůžeme? Už se stalo a tak se tím nemusíme dál přece trápit?“ Leňa neodpovídá a jen dále bulí. Musíme to každý zpracovat po svém. Já mířím pro svou oblíbenou kávu a vodu, Leňa se jde procházet kolem obchodů. Musím se o to s někým podělit a tak hned volám dětem. Netrápím se tím, těším se, že je slyším, že oni jsou v pořádku a s Eliškou se za pár hodin uvidíme. Bereme to s úsměvem. My ano, ale když se Lenka po čase vrací, pořád jí tečou slzy. Snažím se jí podstrčit telefon, kde je na druhé straně Eliška, která by ji mohla rozveselit. Leňa však telefon odmítá. Odmítá úplně všechno. Vím, že je zle. Já si v duchu říkám „To máš za to, žes chtěla ušetřit pár korun“. Ale nahlas to neříkám, je mi jí líto. „Když mě je to tak líto“ pronese Leňa asi po hodině pláče. „A to se jako teď budeš trápit několik hodin a budeš taky trápit mě? Kašli na to, zaletíme si sem jindy. Jsme zdraví, děti jsou zdravé, těšíme se na sebe, máme se rádi. Máme tady pár korun. Můžeme si koupit něco dobrého na jídlo a pití, můžeme Elišce koupit i nějaký dárek“. Zabralo to. Další hodiny trávíme korzováním po obchodech, prohlížíme si novinky na internetu, popíjíme kávičku a občas to proložíme nějakou kulinářskou dobrotou. Objevujeme na letišti Asian Food Area. Je to místo s mnoha stánky, kde vám udělají na počkání vše, na co si s asijské kuchyně vzpomenete. Tak aspoň něco.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Jídlo tady hraje všemi barvami, chutěmi a vůněmi. Fantastické

Po devíti hodinách v tranzitním prostoru letiště vstupujeme do letadla. Čeká nás druhá dlouhá část letu to Amsterdamu. Potom už jen devadesát minut do Prahy, kde nás bude čekat Eliška. Leňa se unavila asi tím pláčem a tak hned opět usíná. Já pokračuji sjížděním filmů z databáze Singapore Airlines. Spát se mi nechce. V hlavě si přehrávám poslední hodiny. Tak jsme si snad všechnu smůlu vybrali. Už nás nemůže nic překvapit.  Jenže to ještě netuším, že i letiště v Amsterdamu pro nás bude zakleté.

Amsterdam

Po deseti hodinách něžně probouzím Leňu. Ona je vždy po probuzení opravdu roztomilá. Vůbec nechápu, jak se tvrdí, že lidi po probuzení potřebují čas na to, aby je ze sebe udělali. Leňa je fakt k sežrání. Protáhne se jako kočka, prostře si ospalé oči, usměje se a přitulí se ke mně. Už je to ta moje Leňa. K sežrání, usměvavá, zábavná, milá. Letadlo poskočí na ranveji, zatřese se a v uších nám zpívá svou písničky vzduch, který hladí svým proudem letadlo. Jsme v Evropě, jsme v Amsterdamu, jsem skoro doma. Máme skvělou náladu. Už se nechceme nikde moc zdržovat a tak hledáme odletový gate. Máme ho, G14. Podle šipek proplováme letištní mi chodbami. Je to zdlouhavé a nekonečné. Amsterdamské letiště je opravdu rozlehlé. Připadám si jako zvoník u Matky Boží. Napadám na jednu stranu, kulhám. Obtěžkán zavazadly se začíná ozývat moje sešroubovaná pata. Neozývala se v rentgenech při kontrolách a teď se mrcha ozývá. Do toho se mi asi nějak blbě shrnula ponožka a malíček mám jako v ohni. Konečně vidíme nápis G14. Sedáme si do přilehlé kavárny a mně se nechce vstávat ani pro kávu, na kterou mám chuť vždy a v jakoukoliv hodinu, třeba i noční. Miluji tento nápoj. Zvedám se  a kulhajíce se belhám se fronty. Potom ještě kontroluji náš nástupní gate. Stále je zavřený a to už moc času do odletu nezbývá. Na letišti v Amsterdamu mi to připadá dosti chaotické, Všechno nějak uspěchané. Vůbec to na mě nepůsobí přátelsky, příjemně. V mezičase voláme Elišce. Ta už sedí ve vlaku a míří nám naproti na letiště do Prahy. Za dvě hodiny bychom se mohli potkat a po třech týdnech se obejmout, pomačkat. Naše malá holčička už má po zkoušce dospělosti, ale mačkat se a mazlit s ní se budeme pořád stejně. Už se nemůžu dočkat.

Náš gate je stále zavřený a do odletu je pár minut. Sedíme v kavárně, uši nastražené na hlášení. Všude je hluk a hemží se to lidmi. Opět vstávám a jdu kontrolovat gate. Na tabuli je nápis CLOSE, ale mám divný pocit. Už máme letět. Jdu se ptát k přepážce a slova, která právě slyším, tak jsou jako ze špatného snu. „Letadlo už je na ranveji a odlétá“. Krve by se ve mně nedořezal. Ve spáncích mi buší zrychlený tep, opět cítím stejný pocit, jako v Singapore. Úplná a nekonečná beznaděj, která mě opanuje. Naše pohledy s Leňou se střetnou a ona vidí, že není něco v pořádku. Ví, že se stal velký průšvih. Za těch třicet let mě zná a umí číst v mých pohledech i beze slov. Já ještě zoufale běhám od přepážky k přepážce. Vysvětluji letuškám, že to není možné, že jsme byli celou dobu tady. Nikdo nic nehlásil, nikdo se po nás nesháněl. Asi jsme tady úplně všem jedno. Oni nevědí, že se strašně těšíme po více jak třech týdnech domů. Nevědí, že nás dcera čeká na letišti v Praze. Vypadá to, že jsme tady všem naprosto lhostejní. Vyprávění příhod o tom, jak někomu uletělo málem letadlo, tak těch znám dost, ale že by někomu letadlo opravdu uletělo, tak těch moc neznám. V této zoufalé situaci mi hlavou bleskne myšlenka, že bude o čem na webu. Co na webu? V knížce. Myšlenka na napsání vlastní knihy o našem výletu do Austrálie je tak silná, že si ji mozek již zpracoval a uložil na bezpečné místo. Leňa je zcela potichu, už nepláče. Vyplakala se v Singapore. Já si na chvíli sedám a zapojuji autogenní trénink z potápění. Krizová situace potřebuje klid a zcela jasné kroky k přežití. Bilancuji. Jsme na letišti, letadlo uletělo, kufry máme neznámo kde, zítra mám koncert v Hulíně a musím být doma nejpozději ve 14:00. takže mám dvacet čtyři hodin na řešení a cestu. Vytáčím kamaráda Lubora, který mi zajišťuje letenky. Vše mu popíšu. „Tak to je tedy malér“ ozve se v telefonu. To vím i bez tebe, bleskne mi hlavou. „Dej mi pár minut. Zavolám do Singapore Airlines a zjistím, jak by vás mohli dostat do Prahy“. Čekám. Čekání mi připadá nekonečné, ale nakonec mobil zavrní. „Tak, mám tyto informace. Singapore Airlines už do Prahy ani Vídně dnes neletí, Nejdříve zítra dopoledne. Pokud musíte být doma dříve, tak vám letí následující dvě letadla. Jedno do Prahy a druhé do Vídně. Musíte si ale koupit nové letenky“. Nemohu čekat do zítřka, musím stihnout koncert v Hulíně a těším se na něj. Těším se zase na fanoušky v Česku. „Lubore, kup mi letenky do Prahy“, zazní okamžité rozhodnutí. Během následujících minut to bude opravdu v poklusu od čerta k ďáblu.

Na jedné straně letiště se dozvídám, že naše kufry do Prahy neodletěly, ale musím je zkusit objevit na úplně jiném konci. Sotva se rozběhnu, zastavuje mne vrnění telefonu v kapse. Lubor. „Nemám pro tebe dobrou zprávu Pavle, nákup letenek do Prahy zastavili před dvěma minutami“. Mám chuť se na všechno vykašlat, sednout si na lavičku a nechat vše osudu. Ale já zítra v Hulíně chci vystupovat. Těším se na koncert doma, v Česku. Zaženu poraženecké myšlenky a hned kontruji. „Kup mi tedy letenky do Vídně, tedy pokud to půjde“. Chvíli slyším v telefonu, jak Luborovi prsty bubnují do klávesnice notebooku a po chvilce jeho hlas: „tak to by mělo vyjít. Není to zrovna nejlevnější a taky si musíš zjistit, za jak dlouho zavírají odbavení zavazadel a jestli to stíháte“. Nečekám na nic a rozběhnu se zpět tam, odkud jsem vybíhal, abych to zjistil. Mám 50 minut na to, abych našel zavazadla, Lenku a přesunul se k odbavení. Ruce na bradavky a běžím. Po chvilce běhu mi začíná naznačovat moje kovová pata se šrouby, že se jim to nelíbí. To není všechno. Shrnutá ponožka v tenisce již vydřela kůži z malíčku. Nevzdávám to. Na konci letiště mě čeká okénko a místním celníkem. Doufám, že tady budu úspěšnější než v Singapuru. Anglicky se snažím vysvětlit, že hledám své kufry, které se mnou přiletěly z Austrálie. Celník s úsměvem mačká kouzelné tlačítko a pouští mě zpět do tranzitního prostoru. „Mělo by to být za vámi u pásu 28“. Otočí m se a na pásu číslo 28 jezdí dokola dva obrovské kufry. Jeden černý, druhý červený. Naše kufry. Nezdržuji se. Kontroluji hodinky. Za 20 minut musím přeběhnout letiště zpět i s kufry a ještě po cestě vyzvednout Lenku. Je to boj o vše. Utratil jsem za nové letenky nemalé peníze a pokud to nestihnu, tak už to opravdu vzdám.

Kufry jsem po uběhnutí několika kilometrů po letišti sehnal. Sirotci jezdili bezprizorně po pásu asi tři hodiny. Lenčina nálada je zcela jasná.

Stal se zázrak. Máme odbavená zavazadla, sedíme v letadle směrem do Vídně. Já těžce oddechuji a bolí mě celé tělo. Mám strach si sundat tenisku. Vím, že ponožka bude celá od krve. Přesto všechno jsem spokojený, že jsme to zvládli a snad už nám v cestě domů nic nehrozí.

Posledních čtyřicet hodin na cestě nám dalo zabrat. Fyzicky, ale hlavně psychicky

Na letišti ve Vídni potkáváme české hokejové fandy. Vždyť ono je mistrovství světa na Slovensku. Úplně jsem na to zapomněl. V kavárně při družném rozhovoru s obsluhou, které mluví slovensky zjišťuji, jak na tom naši a Slováci jsou. Slováci jsou smutní a my hrajeme o bronz. My budeme smutní až za pár dnů, kdy nás Rusové porazí.

Po našich cestovních zkušenostech se snažíme být na nástupišti autobusu v předstihu. My tady jsme, ale autobus ne. Naše prohřátá těla australským podzimním sluncem v evropském létě mrznou. Déšť sílí a já nemám ani sílu vytahovat teplejší oblečení z kufru. Musí tady přece být za pár minut! Z pár minut je nakonec hodina a to už se celkem drkotám. Nemluvíme, mlčíme. Naše cílová stanice se nezadržitelně blíží a my se nemůžeme dočkat setkání s Eliškou. Je těsně po dvacáté třetí hodině, kolem olomouckého nádraží jsou policejní manévry. Baník dnes hrál na Sigmě fotbal a hrálo se o mnoho. O Evropské poháry. Vypadá to tady, jako by začínala válka. Kolik to asi může stát, taková sportovní událost? Policisté z celého kraje, rozbité vlakové soupravy, výtržnosti. Fotbal by měl být přece sportovně společenskou událostí, kde se lidé budou potkávat s celými rodinami, budou fandit. A místo toho je to tady opravdu jako na manévrech.

Po čtyřiceti šesti hodinách se potkáváme s Eliškou. Ta naše holka zase nevyrostla. Pořád je strašně hubená, pořád je krásná, pořád je naše. Za dvacet minut se mazlíme i s naší další holkou. Fenkou Lili, která si mě tradičně olíže od hlavy až k patě a nevynechá ani jedno místečko.

Nakonec se  HAPPY END konal. Život je totiž sám o sobě velká zábava s každodenním  happy endem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S naší dospělou dcerou Eliškou, která si pevně drží své vydřené životní vítězství, maturitní vysvědčení.


Diskuse Diskuse

 __   __    _____    ______   
 \ \\/ //  |  ___|| |      \\ 
  \   //   | ||__   |  --  // 
  / . \\   | ||__   |  --  \\ 
 /_//\_\\  |_____|| |______// 
 `-`  --`  `-----`  `------`  
                              
Komentář Olga G. 2.7.2019 7:19:53

Milá Lenko, milý Pavle, obrovské díky za Vaši návštěvu v Perthu! Obě vystoupení pro děti i na táboráku pro dospělé byly úžasné, plné zábavy a radosti. Jsme tady všichni, co vás viděli, opravdu moc rádi, že jste přijeli a přivezli nám kus milované České republiky. Věřím, že zpáteční cesta domů byla velmi náročná, ale buďte klidní, takovéhle přehmaty se stanou i zkušeným cestovatelům, a to nemusím chodit moc daleko :-) Moc se těšíme, že nás zase navštívíte a prozatím, budeme sledovat Pavla Nováka Dětem na YouTube :-) Krásné léto na Moravu z momentálně zakaboněného Perthu, Olga s rodinou PS: Video klokaní písničky se mi konečně podařilo poslat přes Uschovnu.

Komentář Ludmila Korecová 25.6.2019 16:43:52

Při čtení tohoto článku,jsem se celá roztřásla,až jsem se z toho nakonec rozbrečela,nedá se uvěřit,co všechno jste zažili,smůla vám toho dala vrchovatě a vy jste to všechno zvládli,máte můj velký obdiv,smekám před vámi,doufám,že všechno špatné už máte vybrané na dlouhé roky dopředu,moc vám to přeji,jste v každém případě vyjímeční lidé,které jen tak něco neporazí,přeji vám krásný a šťastný život,zasloužíte si to,mám vás moc ráda