DEJAVU V SYDNEY

Autor: Novák Pavel, Zveřejněno: 26.5.2019 5:05:04, Přečteno: 296x

Je před námi poslední zastávka v našem putování Austrálií. Největší a nejlidnatější město, Sydney. Z fotografií znám toto město dobře, ale vidět to na vlastní oči, tak to je něco. Místo tramvají a šaliny tady jezdí lodě, městská doprava Ferry. Obří mrakodrapy nemají dostavěná horní patra a jeřáby naznačují, že se staví dál a výš. Všude je spousta lidí. V pátek večer je město totálně ucpané a na koncert jedeme pár kilometrů dvě a půl hodiny. Na koncert za mnou někteří lidi museli v Sydney urazit přes 200km. A jaká další překvapení nám toto město přichystalo? To se dozvíte, když budete číst dál.


Opouštíme Canberru, hlavní město Austrálie. Snad se nikdo neurazí, když ji označím za krásné venkovské městečko. Vedle obrovských australských velkoměst působí spíše jako trpaslík mezi obry. Má však své kouzlo, atmosféru a působí velmi klidně, jako přežvykující koala v obrovském eukalyptovém lese. Z tohoto trpaslíka se přesouváme za opravdovým obrem. Přesouváme se do největšího města Austrálie. Pětimilionového města Sydney. Nejedeme nejkratší cestou, kopírujeme pobřeží a zastavujeme se vždy, když oceán přitáhne naši pozornost svou krásou. Opět celý den v autě, ale už jsme si na to nějak zvykli. Když se v Austrálii řekne kousek, tak je to asi tak, jako byste přejeli Česko od Ostravy po Aš. Už mi to opravdu ani nepřijde. Autem tady velké vzdálenosti nikdo nejezdí. A pokud ano, tak jen turisté, všichni ostatní mezi městy létají. Dokonce farmáři mají své malé helikoptéry, ve kterých kontrolují své pozemky a zvířata na nich.

Cestu si opravdu užíváme.

Příroda se zahalila do tmy a v dáli před námi svítí velká pochodeň. Sydney.Město, které známe snad všichni z fotografií, pohlednic a knížek. Já sám vlastní fotografie mých rodičů, které si tady pořídili v roce 1997, při své návštěvě. Mám je uložené v telefonu a chci se na ta místa podívat. Předměstí nepůsobí nijak majestátně. Úplně normální velké město. Jen zase ty vzdálenosti. Jsme na kraji města a na Český konzulát, který je v centru nám to ukazuje 112 km. I když je večer a doprava je klidná, i tak nám to trvá ještě dvě hodiny, než otevíráme český kus Země v Sydney, Český konzulát. Rychlá dohoda v kolik ráno začneme den a po sprše uleháme do postelí. Ještě každodenní telefonát dětem. My zaleháme a oni vstávají. Je to náš každodenní rituál. Voláme si takto normálně, tak proč ne z druhého konce světa. A ještě ke všemu jsem úplně šikován nízkou cenou telefonních a datových služeb.  Měsíční balíček tady můžete pořídit za nějakých 40,-AUD. Když trefíte nějakou promo nabídku, jako se to podařilo mně, tak za 25,--AUD, nějakých 380,--Kč. A nemyslete si, že službu vyčerpáte. Já po celý pobyt posílal velké spousty dat do ČR. Fotografie, videa, audia. Opravdu kvanta dat. Přes hot spot jsem měl připojené další dva telefony a tablet. Vše za 25,-AUD. Pro Čecha neskutečná představa. Jak to, že to někde jde a někde se o tom jen kecá a nic se neděje?


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sydney je obrovské město. Nejlidntější město Austrálie. Už asi není kde stavět, tak se staví do oblak. Budovy jsou stále vyšší a vyšší.

Dnes je našim cílem známá Bondi Beach. Nejznámější australská pláž, Údajně druhá nejlépe hodnocená pláž po brazilské Copacabana Beach. Už na snídani se potkáváme s místními hipíky. Surfaři všech věkových kategorií, kluci a holky. Slunce je dnes opravdu ostré a tak se nám pláž představuje v plné parádě. Je všední den a tady jako by to nikdo nebral nějak vážně. Vidíte přijíždět lidi v oblecích, kteří mají na autě prkna, převlékají se do neoprenu a během okamžiku čekají na svou vlnu. Je to ohromující představení. Připadáte si jako byste byli součástí nějakého komerčního filmu. Vysportovaná opálená těla, na vlnách řádí surfaři, holky dokonalých tvarů se procházejí jen tak po pláži. Je to opravdu přehlídky všeho, co k takové pláži patří. Raději si ani nevyslíkám tričko, abych tady svou figurou nepobuřoval, ale za chvíli zjišťuji, že by to tady každému bylo naprosto jedno. Tady lidé mezi sebou nesoutěží o to jak vypadají nebo o to, co mají. Na každém místě je tady nějaká přírodní tělocvična. Vidíte svalovce, kteří mají dokonalá těla, Ale ne takové ty z posiloven, kde si kluci pomáhají vším možným, cpou se doplňky stravy. Tady jsou to atletická těla. Ovšem všech věkových kategorií. Nikdo tady s nikým nesoutěží. Tady si všichni cvičí pro radost z pohybu. Je vidět i starší lidi, kteří se právě rozhodli změnit svůj životní styl. Mladí jim radí, pomáhají, neopovrhují jimi. Nikdy není pozdě na změnu. Začít sportovat se dá v každém věku, za každé situace. Je to povzbuzující zjištění. Chce to jen překonat lenost, pohodlnost a časem získat radost z pohybu.

Na Lunapark už jsi velká holka

Dále pojedeme místní dopravou. Tou nejpohodlnější, nejrychlejší. Tady jezdí pravidelná lodní doprava Ferry, stejně jako u nás tramvaje a šaliny. Velkou část Sydney omývá oceán, je plná různých zálivů a poloostrůvků. A nemyslete si, že to je nějaká vyhlídková plavba. Místní Ferry je celkem fofr. I když sluníčko opravdu peče, na horní palubě si připadáme jako na větrné hůrce.

A je to tady. Před námi se objevuje budova Sydney Opera House. Tolikrát jsem ji viděl na fotkách a nyní ni mám na dosah. Cvakám fotky mobilem jednu fotku za druhou, aby mi něco neuteklo. Jsem vzrušený. Netuším, že tudy pojedu lodí ještě mnohokrát, protože stanice u Opery, Circular Quay, je takovým dopravním uzlem, stejně jako třeba stanice Muzeum v našem metru.

S Leňou a našim průvodcem Ondrou si sedáme a vychutnáváme si toto krásné místo. Patří k tomu dobrá kávička, nějaký ten drink a pro mě oblíbená minerálka St. Pelegrino. S Ondrou čučíme do mého mobilu na historickou fotku z roku 1997 a spřádáme plány na dejavu. Ondra je puntičkář a stále není spokojený. Jak je mi to blízké. Jestli to nebude tím, že pochází z Přerova a tady pracuje na čtyři roky jako zástupce velvyslance. Přerováci jsou prostě všude a nejsou to žádná ořezávátka. Celé nám to komplikuje velké množství turistů, hlavně Číňanů. Ti jsou opravdu všude. Nejenom jako turisté, ale také tady pracují. Prodávají v obchodech a samozřejmě je vidíte hlavně u jídla. V Austrálii je to velké téma. Čína tady skupuje co se dá, dokonce prý už i letiště i nějaké naleziště nerostného bohatství. Vláda to snad zjistila včas a začíná na vše dohlížet a regulovat to. Čínské peníze hýbou i vyspělým světem, natož tak naší malou zemičkou. Je mi z toho smutno. Na protest vysvlékám svou reprezentační fotbalovou bundu. Stydím se najednou za to, že pod našim státním znakem, hrdým lvem, jsou čínské klikihance. Nikdy jsem si nemyslel, že se to může stát. Tady jsem si naplno uvědomil, jaký to je vlastně průšvih. Mě si Číňané nekoupí! Bunda poletí na pokoji hned do kufru.

Máme to!!! Fotka je parádní a hned spojuji obě k sobě. Kdybys toto „dědo“ mohl vidět. Snad to vidíš.


Další den máme koncert v Československém Country Clubu. Chci být v klubu včas, abych si vše mohl v poklidu připravit na poslední australský koncert pro dospělé. Navigace hlásí 51km. Je pátek večer, město bude plné aut a tak si necháváme velkou rezervu. Když vyjíždíme, tak mě ani v tom nejhorším snu nenapadne, že bychom mohli dorazit na poslední chvíli. Sydney nám ukazuje tvář opravdového velkoměsta. 51km nakonec jedeme 2:30. I když je to krásné město, kvůli tomuto bych tu nechtěl za žádnou cenu bydlet. Mám sice trénink z věčně ucpaného Přerova, ale tam skočím na kolo a na druhé straně města jsem za 10 minut. Tady je to z jednoho konce města na druhé kolem dvě sta padesáti kilometrů. To na kolo v žádném případě není.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vidíte to? Všude se stále hrdě hlásí k Česko Slovensku

Do klubu dorážíme 40 minut před začátkem. Musím malinko improvizovat, protože vybavení je tady starší a hlavně koncovky beden a mixážního pultu jsou jiné, než je obvyklé. V improvizaci jsme my Češi mistři. Za dvacet minut ve vše připravené a j si jdu vychutnat kávu a seznámit se s pořadateli. Anička je akční mladá žena. Jako by byla na baterky Duracellky. Její manžel je oproti ní zase klidnější. Asi je to ta rovnováha o které budu dnes na koncertě mluvit. Lidé se scházejí, tedy sjíždějí z různých koutů Sydney a ani moc neřeší kalamitní provoz. Jsou na to zvyklí. Přemýšlím, zda by za mnou někdo dojel na koncert 200 km. Tady se mi to nestalo poprvé. Koncert je opravdu dobrý. Dnes se mi zpívá skvěle. Už jsem se bál, že si to tady takto neužiju. Bez hlasového omezení. Přidávám jednu, dvě, tři. Je konec. Zítra ještě děti a jsme v cíli našeho putování. Leňa už prodává CD/DVD a knihy. Já sedám, podepisují, debatujeme. Najednou se spojují stoly a sedíme ve velkém kruhu. Odpovídám na dotazy. Jako všude zjišťujeme, že máme něco společného. Osudy, známé. Je před půlnocí a s přáním, aby se doprava uklidnila vyrážíme na konzulát.


Po koncertě na mě čekalo překvapení. Kačena se zelím a českým knedlíkem. Do klubu chodí na české speciality i spoustu Australanů.

Je 7:00 a Leňa spokojeně odfukuje. Nechci ji rušit cvakáním do notebooku a tak se potichounku vyplížím z pokoje do místní kavárny na rohu, kde mě už znají. Obsluhující asiatka se usměje a zeptá se: „Jako obvykle? Kapučíno, kola a džbánek vody?“ Už mě tady znají. Rozložím si cestovní kancelář, notebook, dna telefony, vše připojuji k elektrice a začínám vyřizovat poštu a agenturní záležitosti. Těsně před devátou končím, setkávám se se svými parťáky a vyrážíme na poslední koncert, tentokrát do Československé školy. U školy je hrůza lidí. Děláme si srandu, že tolik se tam na koncert ani nevejde, ale my známe důvod jejich přítomnosti. Dnes jsou v Austrálii tolik očekávané volby. Volební účast je povinná. Aspoň nebudou moci potom Australané v hospodách nadávat na své politiky. Každý volí a každý rozhodne demokraticky o tom kdo a jakým směrem povede Austrálii v následujícím období. To bych zavedl i u nás.

Ve třídách je rušno. Asi devadesát dětí má ještě výuku. Někde se kreslí, někde se probírá biologie člověka, to vše v českém jazyce. Nesedí se v lavicích jako u nás, ale převážně po skupinkách na koberci. Je to taková škola hrou. Jan Ámos Komenský ba tady z místních kantorů měl velkou radost a hlavně z paní ředitelky Kateřiny. Ta předává krásu češtiny nejenom svým dětem a australskému manželovi, ale i spoustě dalších dětí žijících v Sydney. Manžel Peter je takový smíšek. Představí se svou lámanou češtinou jako „Školní otrok“ a když připravujeme třídu na koncert, občas prohodí nějaké srandovní slovíčko. Když zjišťuji, že jsem zapomněl na pokoji adaptéry na australské zásuvky, hned se chopí jako správný školní otrok vyřešení. Sedají z Ondrou a Leňou do auta a jedou je koupit do obchodu. Mrzí mě, že nejsem s nimi, protože hned slyším, co se v autě dělo a jaká peprná česká slova padala. Kde se je naučil? Samozřejmě v české hospodě, kam chodí s tchánem. Vše je vyřešeno, koncert začíná.

Dělám z dětmi klasickou rozcvičku, abych získal jejich pozornost. Zabírá to. Proletíme se společně světem zvířat, neopomeneme písničku Čtyři malí klokani /ta se tady stala rázem hitem/, učíme se japonštinu Malé myši Mitsubishi, zpíváme Mravence a najednou je konec. Víc už tady v Austrálii pro děti neudělám. Tedy aspoň pro tuto naši návštěvu. Po koncertě ještě dětem ještě rozdávám maličkosti, fotíme se. Hlavně spolu mluvíme krásně česky.

Užili jsme si to. Česká škola v Sydney je skvělá. Se skvělými lidmi a dětmi je radost pracovat. Mají můj velký obdiv.

Přijímám pozvání od Kateřiny na kávu a nějaký ten sendvič s učitelským sborem. Vyprávíme si, já jsem zvědavý, co mladé lidi táhne k tomu, aby tady učili češtinu. S Katkou si vyměňujeme poznatky z práce s dětmi. Výhodou je, že děti jsou na celém světě stejné. Do určitého věku jsou nepopsaným papírem a je na nás, co jim na něj do dalšího života napíšeme. Katce vyprávím o našem pořadu Tradice a zvyky. To ji strašně zajímá a nakonec pronese: „To by ses měl tedy brzy vrátit, to je pořad, který by tady měl extra smysl. O to bychom měli určitě zájem“. „Tak jo“, je moje odpověď a po očku mrknu na Ondru, zástupce České ambasády. On se potutelně usmívá. Už se trochu známe. Poznám, že o něčem přemýšlí, stejně jako já. Doufám, že oba o stejné věci. O tom, že bychom pro české školy mohli ještě něco smysluplného někdy zorganizovat.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Lodní městskou dopravu jsme si zamilovali.

Je ráno a my se po týdnu loučíme s Ondrou. Společný týden byl velice zajímavý. Ondra je chytrý kluk, má neskutečné znalosti o tomto kontinentu, ale jak říká, je to součást jeho práce. Je na něm v každém okamžiku vidět, že ho ta práce baví. A to je velké bohatství. Leňa si ho přitulí, jako by se znali odjakživa, vlepí mu českého hubana a potom už jen máváme.

Máme tedy ještě dva dny v Sydney pro sebe. Vyrážíme do centra. Chceme se podívat mezi mrakodrapy a hlavně chceme na vyhlídkovou věž Sydney Tower. Budeme mít to obří město jako na dlani. Cestou míjíme drahé luxusní obchody. Některé jsou prázdné, jiné plné Asiatů. Zase oni. Čínské peníze začínají vládnout světem. Strašná představa. Victoria Secret, Dolce Gabana, Rolex, Prada. Nabigace ukazuje, že jsme na místě, ale já žádnou věž nevidím. Je tady jen obří nákupní středisko. Přece se tu věž musíme vidět? Nevidíme. „Where is a Sydney Tower Eye?“ ptám se prvního kolemjdoucího. S úsměvem od ucha k uchu ukáže na vchod do obchoďáku.  A v okamžiku je mi to jasné. Ona se tyčí z toho nákupního centra.

Hned u vchodu vám udělají zábavné fotomontáže za které potom s úsměvem při odchodu zaplatíte. Turistický byznys je neúprosný.

Kupujeme si lístek na tři známé atrakce ve městě, dle vlastního výběru. Dostáváme také 4D brýle. Cestou k výtahu se zastavujeme v kině a jsme svědky neskutečné podívané. Barevný papoušek vám lítá kolem hlavy, voda z oceánu vám stříká do tváře, hned vedle vás se objeví koala, jen si na vše sáhnout. Je to vzrušující podívaná. Výtahem se dostáváme nad Sydney, do výšky kolem 260m. Výhledy jsou krásné. Děláme nějaké fotografie, dvakrát si obejdeme celou věž. Nemůžeme se těch pohledů nabažit.


Další zastávkou je velké akvárium Sea Life Sydney Aquarium. Přesouváme se na další část města lodní městskou dopravou Ferry. Je to opravdu parádní výmysl. Když procházíme akvárium tak si uvědomuji že jsem toto všechno viděl v reálném podmořském světě, ale pro Leňu je to velký zážitek. Je tady více jak 13.000 druhů ryb a živočichů.

To je podobička. Mořský čuník kanic a Leňa.

Máme ještě vstupenku do další expozice, která se jmenuje Wild Life, chceme se pokochat ještě zvířátky, ale bohužel je zde otevřeno jen do 16:00. Tady se ukazuje, že ve velkých městech si nesmíte plánovat moc aktivit. Buď to nestihnete nebo si to v tom spěchu neužijete. Tady opět platí známé: Méně je někdy více. Naši dnešní poslední zastávkou je opět Opera. Je sobota a tady to žije. Chceme nasát noční atmosféru města. Dáváme si Fish and Chips, křoupeme hranolky, popíjíme a díváme se, jak se lidi baví. Všude hraje muzika, ozývá se smích, do toho křičí otravní rackové, šplouchá oceán……

My víme, že následující hodiny pro nás budou plné napětí. Filip hraje v noci důležitý zápas v Turecké Superlize o pohárovou pozici s Besiktasem a o pár hodin později Eliška maturuje! Na chvilku usínáme, ale ve 02:00 mě ze spánku vytrhne zvuk budíku. Jdeme čučet již podruhé v Austrálii na fotbal. A zase to stojí za to. Filip řádí, hraje skvěle a vše korunuje gólem. On to zvládl, na řadě je naše Elinka.

Naše "miminko" je neskutečný borec a v Turecké Superlize opravdu válí.

V pondělí je plán jasný. Chceme si užít pláž a okolí Bondi Beach. Na obloze se líně povalují mraky a sluníčko se za ně schovává. Snad s námi nebude hrát na schovávanou celý den. Leńa je z toho pořádně rozmrzelá. Těšila se, že se dnes někde rozplácne na sluníčku a bude si ho poslední den užívat. Místo toho volíme procházku kolem pobřeží. Ale nesmíme zapomenout na Elišku, která má před sebou zkoušku dospělosti, ústní maturitu. Na dálku se jí snažíme povzbudit a posíláme jasný vzkaz:

Obdivujeme krásu a hlavně sílu oceánu. Jako by chtěl každým nárazem urvat kus pevniny pro sebe. Ale ta mu vzdoruje a nedá se. Oceán je skvělý sochař a tak sledujeme jeho uměleckou práci s otevřenou pusou. Ani si nevšimneme, že mraky odletěly a sluníčko nás hladí svými paprsky. „Tak to si musím koupit plavky. Já se v tom oceánu přece na závěr musím okoupat“ ve slevě kupuji za pár dolarů plavky a vyrážím směr oceán. Mnoho plavců mezi lidmi není, většinou surfaři v neoprenech. Já se svými oranžovými plavkami zářím a najednou slyším pískání. Plavčíci přijeli na čtyřkolkách a upozorňují mě, že se dostávám do zóny, kde je to nebezpečné. Opravdu to tady ti kluci hlídají a být zde plavčíkem je prestižní pracovní  pozice. Jsou to opravdoví borci. Ne ti filmoví, ale opravdoví. Ve vodě blbnu jako malý kluk a učím se s partou teenagerů jezdit na vlnách. Občas mě to pořádně semele a Leńa mi vypráví, jak vždycky viděla jen ty plavky, když mě vlna nesla a hrála si s mým tělem, jak chtěla.

Leňa ještě nasává naposled krásu a sílu oceánu.

Den se blíží ke konci a s večerem se krátí poslední den našeho pobytu. Budeme se dnes balit a chystat na cestu zpět. Leňa je stále přilepená na telefonu a čeká na zprávu od Elišky. Já vím, že to dá, tak v klidu usínám. Vždy jen po očku mrknu, jestli náhodou už zpráva nepřišla. Trvá to dlouho, ale nakonec na telefonu svítí: MÁM TO". leňa konečně ulehá vedle mě, jsou 02:00 a za dvě hodiny vstáváme. Na 04:30 máme objednaný taxík. Ten přijíždí na čas a cesta poloprázdnými ranním i ulicemi Sydney jde jako po másle. Vůbec netušíme, že další cestování nám dá pořádně zabrat a já zestárnu o několik let. Jak se nám to vše po cestě zvrtne a zamotá, tak o tom až příště.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poděkování: Ambasádě České republiky v Canbeře, CZECH AND SLOVAK SCHOOL OF SYDNEY , Czecho Slovakian Country Club, Olomouckému kraji a všem, kteří mě podporujete a věříte mé práci.


Diskuse Diskuse

  _____      ___       _____  
 |__  //    / _ \\    / ___// 
   / //    | / \ ||   \___ \\ 
  / //__   | \_/ ||   /    // 
 /_____||   \___//   /____//  
 `-----`    `---`   `-----`   
                              
Komentář Jarka Frankova 26.5.2019 11:38:26

Ahoj Pavle,verim,ze te Sydney primo ohromila.Ja s Frankem jsme tam byli moc nadseni taky.Opera house je proste fantasticka,asi si dovedes jak ja jsem taky kolem nilitala a fotila snad 100 krat.Cele mesto je krasne a ta mestska doprava lodemi po mori to je parada.V te vezi to taky bylo neco.Obrovke aquarium je v Melbourne taky,skoda,ze jste tam nemohli.Jsem rada, ze tvuj koncert byl zase uspesny jako vzdy.A ze ti pripravili tu kacenu to bylo od nich moc pekne.Ne jak v Melbourne jenom parek,ale aspon byl Evropsky,ty Australske jsou hrozne.My jsme vzdy na koncertech v Sokole Melbourne varili dobre Ceske jidlo,dnes uz tam asi nikomu moc nechce,vsak nas tam hned uhaneli at zase varime.Videla jsem na fotce, ze se titam seslo i hodne deti a zejsi jim udelal velkou radost.Blahopreji Elince k maturite a Filipovi k dalsimu bezvadnemi zapasu a dnesnimu svatku.Nas Filip dnes slavil s nama a rikal,ze krasne zpivas.Lenicce vse nejlepsi k dnesnim narozeninam.Mate moc pekne fotky ze Sydney.Verim,ze se do Australije zase jednou vratite a zaletite na jina mista taky - Brisbane,Cairns,Darwin,Alice Springs,Kakadu,Uluru......Vsude je moc krasne a lide by te urcite radi slyseli.S pozdravem tvoje susedka Jarka.Tesim se na videnou.