O CO VÍCE VYPLÁČEŠ, O TO MÉNĚ VYČŮRÁŠ

Autor: Novák Pavel, Zveřejněno: 9.5.2019 13:50:26, Přečteno: 320x

Tato slova jsem slyšel při focení po koncertě v Adelaide. Prostě jsem se neudržel a pustil jsem to. Už jsem nestačil polykat slzy. Bylo to moc dojemné, krásné, lidské. Přes obrovskou únavu a velký spánkový deficit jsem donutil hlasivky k velkému výkonu. O všem rozhoduje hlava a víra v sebe sama.

Letadlo se odlepilo od ranveje a já přemýšlel, zda se pokusit usnout, odpočívat nebo napsat článek o pobytu v Perthu. Moc se mi do toho nechce. Perth nám dal zabrat. Kdo nezažil, neuvěří. Píšu a Leňa vedle mě odpočívá, se zavřenýma očima. Vím, že spí, ale to ona nepřizná. Ona přece nikdy v autě ani v letadle neusne. Já dopisuji větu a rychle hodím za škraň zbytek kokosové buchty. Letadlo sebou při přistání trhne, Leňa otevírá oči a my vystupujeme na letišti v Adelaide. Je teplo, sluníčko svítí. Paráda, myslíme si. To budou další slunné dny australského pobytu.

Je tady krásně.

E-mailem jsem dostal přesné instrukce od Jirky Švehláka. Vyjděte ven z letiště, dáte se vlevo, pokračujete na semafory a tam vytočíte číslo +61....... Za tři minuty od volání dorazím v bílém Pajeru. Řídím se instrukcemi a intuicí. Jaký asi bude ten Jirka a jeho žena? Vytáčím číslo dle dohody. "Za tři minuty jsem tam" slyším v telefonu. Ze tří minut je asi deset. Je tady velký provoz, tak je to pochopitelné. Netuším, že čas a vzdálenost jsou tady velmi relativní. Na konci pobytu už jsem ale smířen s tím, že tady se nikam moc nepospíchá, nedělají se zbytečnosti, neřeší se oblečení a už vůbec ne to, kdo má jaké auto. Pro mě nepředstavitelné. Pajero se přiřítí ke kraji silnice, z něj vyskakuje zralý muž se sportovní vizáží. To je náš Jirka. "Nazdar, já jsem Jirka. já se o vás tady budu starat." Nakládáme naše těžké kufry sedáme si. "Připoutejte se. Jedeme rychle k nám, vyhodíme věci, dáte si sprchu a potom rychle do klubu. Na čtyři hodiny je zvuková zkouška a v pět koncert." Na hodinkách mám 14:30 a tak se raději ptám: "Jak je to k tobě domů daleko? Kousek, asi dvacet kilometrů", zní odpověď. Tak to je Austrálie. Kousek je tady trošku jiná vzdálenost než u nás.

Jirka a Leňa slaví vítězství Trabzonsporu v turecké Superlize. je 4:50 ráno.

Rychlá sprcha a vyrážíme do klubu. Jsem nadšen z toho, co tady mají. Pěkný sál, česká restaurace s barem a školou. Zvláštní spojení. Dům mají krajané ve svém majetku. Před 60 lety ho postavili vlastníma rukama. Jsou na to náležitě pyšní a naši domácí u toho byli. To není možné. Kolik je jim vlastně let? Všichni tady vypadají nějak jinak. Většinou vidíte sportovní postavy i ve zralém věku, mladistvý vzhled a pořád ten jejich úsměv. Zase mi naskakuje obligátní, na čem tady jedou?

Zvuková zkouška je rychlá a vše funguje, paráda. Mám 45 minut a cítím se bídně. Lenka to ví a tak se občas jen velice opatrně zeptá: "Jak ti je? Jak se ti zpívá?" Odpověď zcela jasná: "V pohodě", ale bez dodatku, který je jen v mé hlavě. Bude to boj, ale nesmím to vzdát. Lidi mě nakopnou. Jen aby přišly a bude to OK. A oni přišly. Byli skvělí a já zjistil, že se únava rozplynula někde mezi nimi. Dokonce si dovoluji na hlas malinko zatlačit a ono to drží. Drží to pevně a já jsem ve svém živlu. Přicházejí lidovky, které běžně nezařazuji, ale tady musím a hlavně chci. Najednou zjišťuji, že nejsem na pódiu sám a mám tady sboristky. To v plánu nebylo, ale funguje to a sál burácí a povzbuzuje nejenom mě, ale i holky na pódiu.

Holky z Moravy to se mnou parádně rozjely. To byl fičák, to byla Adelaidská jízda.

Přichází vrchol a poslední písnička Nádherná láska. Je mi jasné, že z pódia mě jen tak nepustí. Přidávám jednu, druhou, třetí..... Možná bych tam stál dodnes, ale vše  má svůj začátek a  konec. Tady to bylo opravdu krásné, dojemné. Odpovídám na otázky, které se ozvou z publika: A co dělají děti? Jak se má maminka? Zařazuji nezvykle písničku Ruce a potom se loučím. Tedy spíše sbíhám z pódia a následuje focení, podpisy. Ještě před tím, ale musíme udělat společné foto a tam již slyším první gratulace od srdce. Najednou zjišťuji, že pláču. Nějaký hlas mi šeptne do ucha: "Nestyď se za to. Je to výhoda. Co tady vypláčeš o to méně vyčůráš." To mi úplně zvedne náladu na maximum. CD, DVD i knihy jdou na dračku a já vím, že jsem tady odvedl kus dobré práce. To se bude spát.

Jirka nás hned ráno bere na výlet po okolí. Opět najezdíme více jak 200km, vidíme kus nádherné přírody, ale slíbené pinguiny ne. Ani jízda po pláži džípem nevychází. Hladina moře je příliš vysoko. Nemůže nám přece vyjít vše. To ještě netuším, že bude hůře. Večerní povídání se opět protahuje, ale před půlnocí zaleháme. Plán je jasný. Vstáváme 03:00 a budeme se společně dívat na fotbal. Filip hraje další důležitý zápas a to si nemohu nechat ujít. Ještě že jsem se takto rozhodl. Trabzonspor vítězí 4:2 a Filip dává gól, který věnuje gestem nedávno zesnulému kamarádovi, Pepovi Šuralovi. Krásné gesto. Horší to má Lenka. Dohoda byla jasná. Za každý gól, jedna slivovice. Zaleháme kolem páté, Lenka se čtyřmi slivovicemi. Ufff ,pomyslím si. Ještě že nepiju. Za tři hodiny nás ze spánku vytrhne zvuk budíku. Za chvíli je tady Bětka a v 9:00 vyrážíme na koaly. Příprava snídaně se protahuje a já jsem nervózní. Nemám rád, nedochvilnost. "Jirko, za 10minut je tu Bětka, snídani asi vypustíme", oznamuji domácímu. Přichází z pokoje Blanka, jeho žena a "svou" češtinou pronese: "Betka tu na devátou nebude. Počitej tak nejdříve na 9:30. Ale my jsme domluveni. No, to ona tak žíká, ale nebude" A není. Prostě zase ten australský čas, nedochvilnost a pohodička. Není kam spěchat.

Platíme vstupné do ZOO parku a už se nemůžeme dočkat zvířátek. Je to tady. Koala nudně přežvykuje list a vůbec jí nevadí, že se s ní fotíme. Dělá nám opravdu profesionální modelku. Z našeho rozjímání nás vytrhne najednou bubnování kapek na chodník. Bětka, prezidentka Českosloveského klubu v Adelaide zavelí: "Rychle se utíkáme schovat pod stříšku". Choulíme se pod střechou, vítr zesiluje a obloha je černá více a více. To nevypadá dobře. Utíkáme do místního bufetu, kde zabíráme místo u hořícího krbu. Sušíme věci nejen své, ale hlavně malé Bibi, která nás se svou maminkou Silvií, kuchařkou z klubu, doprovází. Počkáme, chceme si přece koalu pochovat. Déšť, jako by nebral v úvahu naše touhy po tomto zážitku, zesiluje a bičuje přírodu. Najednou malá Bibi vykřikne: "Co to máš maminko na hubě?" Vytřeštím oči. Silvie přestává žvýkat a já najednou chápu. Chtěla se zeptat maminky, co to  má v puse? Ale narodila se tady v Austrálii, tak si občas s nějakým slovem moc neláme hlavu. Jinak mluví česky obdivuhodně. Zásluhou maminky a lidí z klubu. To nám dneska nevyjde, pomyslím si. Vzdáváme to. Necháme se vysadit v centru Adelaide a tramvají jedeme na pobřeží. Když ne koaly, tak aspoň kávička u pláže. Jenže tam je opravdivé peklo. Čtyřmetrové vlny, vítr silný tak, že jsme s Leňou do sebe zaklesnutí opravdu pevně a společně mu čelíme. Marně. Prohráváme i tento boj a schováváme se snad v jediné kavárně, kde se topí. Jinak se tady netopí nikde a moc se nazavírají dveře. Jiný kraj, jiný mrav. Jirkovi volám SOS. Přijeď prosím pro nás, jsme zmrzlí jako rampouchy. V domě je krásně zatopeno. Naše zmrzlá těla pohlůadí vzduch z topení a na stole je vřelý zázvorový čaj s medem a citrónem. Kvůli nám pustili topení. Tedy klimatizaci, která umí topit. Topení tady nemají. Přichází Jirkův brácha Pepa se svou přítelkyní Hankou a zase povídání a povídání. Na stole jsou exkluzivní sýry s ovocem, kvalitní australské červené víno, olivový chléb. Samé laskominy. S prázdným žaludkem spát nejdeme.

Ach ta podoba. Jako bratři!

Budíček ve středu není stanoven. Dáváme si australský režim. Žádný spěch. V plánu je návštěva centra města, nějaké obchody. Z toho radost nemám, ale Lenka očividně ano. Snad si dneska něco vybere a do konce pobytu budu mít klid. Na pěší zóně se hraje na každém rohu. Výkony jsou naprosto parádní. Jednoduchá aparatura zapojená na autobaterie. Každý muzikant má nějaký speciálně udělaný vozíček, otevřený futrál od nástroje a od kolemjdoucích se dostává nejenom potlesku, ale i nějakého toho dolaru. Jsou skvělí, bezprostřední, prostě australští. Nikdo si na nic nehraje, ale pořádně hraje a zpívá.


Mám vyhráno. Lenku zaujmou boty-válenky UGG. Ráda v nich chodí a prý jsou u nás tyto dosti drahé. Dozvídám se v obchodě, že je to typický australský produkt s kožíškem uvnitř z australských ovcí. Lenka si boty asi desetkrát obuje a desetkrát vyzuje. Začínám se potit a být nevrlý. "Tak chceš je nebo ne?" Pokládám jednoduchou otázku a odpovědí je pohled s odpovědí ano strašně, s pokrčením  ramen já nevím. Zase přepočítává dolary na koruny. "Bereme je", řeknu nejmilejším hlasem, který v daný okamžik dokážu vykouzlit, malinké asijské prodavačce. Uff, to bylo o fous, bleskne mi. Leňa je spokojená, usměvavá a špitne mi do ucha. Děkuji moc, já už je tak strašně dlouho chtěla.

Dárek máme, tak snad už to buzde do konce cesty bez návštěv nákupních center a obchodů. Zbožné přání, ale asi vzdálené od reality. Co bych pro Leňu neudělal.

Čas se krátí. Na 17:00 je v klubu večeře, kam dorazí i Ondra Boháč z České ambasády v Canbeře, se svou přítelkyní Anetou. Ti se o nás budou starat následující dny.

Ondra s Anetou/Andulkou jsou tady. Vítáme je v klubu zpěvem. Jak jinak.

Prožili jsme další vzrušující dny, poznaly další lidi a naše skvělé domácí. Jirka s Blankou byli pro nás malým zjevením v této obrovské zemi. Jen pro představu. Země velká jako Evropa a kolem 20 miliónů lidí. Dvě Česka.

Když píšu tento článek, sedím již v motelu 650km od Adelaide, 220km do Melbourne, kde mám zítra koncert v 19:30. O tom vše a ještě dalších zážitcích zase někdy příště. Posíláme krásný pozdrav do Česka i na Slovensko.

 

Pavel &Leňa

Poděkování: Czech Embassy in Canberra , Československý klub v Adelaide , Blance a Jirkovi Švehlákovi

Diskuse Diskuse

  _  _     ______   _____    
 | \| ||  /_   _// |  __ \\  
 |  ' ||   -| ||-  | |  \ || 
 | .  ||   _| ||_  | |__/ || 
 |_|\_||  /_____// |_____//  
 `-` -`   `-----`   -----`   
                             
Komentář mirka 13.5.2019 12:50:26

Ahoj Pavle. Vzpomínám na nádherný večer, jsi opravdu super. Moc děkuji za to duo, byl to krásný zážitek zazpívat si s Tebou. To víš děvčice z Moravy, do zpěvu je nutit nemusíš... Už dnes se těším nejen já, ale i spousta dalších na váš příjezd. Pozdrav Leňu. Šťastnou cestu . Love xxx

Komentář Sarka 11.5.2019 7:18:12

Bylo to skvely!!! Moc dekujeme za navstevu, prijedte zas ;))!!! Sarka