"NEJSILNĚJŠÍ ZVÍŘE NA SVĚTĚ JE TATÍNEK"

Autor: Novák Pavel, Zveřejněno: 5.5.2019 18:11:45, Přečteno: 452x

Letíme na druhou stranu zeměkoule do naprostého neznáma. Žijí tam protinožci, lidožrouti a jedovatí plazy, pavouci a jiná havěť. Na stromech se tam prý líně válí koaly v rauši, klokana můžete potkat kdekoliv. Země je prý strašně rozlehlá, krásná a někdy drsná. Sluníčko tady hřeje i v zimě a teplota oceánu se v průběhu roku nemění. AUSTRÁLIE. To všchno jsem si o této zemi přečetl a říkal mi to i můj táta, který tady koncertoval v roce 1997. Je to pravda? To vše poznáme s Leňou na vlastní kůži v průběhu následujících dnů a vy u toho můžete s námi být. Pokud budete číst můj KLOKANÍ DENÍČEK na pokračování.

KLOKANÍ DENÍČEK – ČÁST 1.

27 hodin na cestě

PŘEROV-PRAHA-FRANKFUR-SINGAPORE-PERTH

A je to tady. Dlouhá cesta do neznáma na druhý konec světa. Vyrážíme vlakem do Prahy a to se neobejde bez slz. Eliška se drží, ale mamince vlhnou oči. Necháváme tady dceru v okamžiku, kdy má před sebou první velkou zkoušku dospělosti, maturitu. Až se budeme vracet, bude po všem. Nebudeme jí oporou v důležitém okamžiku, ale i to je život muzikantské rodiny.

První problémy nastávají na letišti. Naše zavazadla jsou napěchovaná k prasknutí a jejich počet je nestandartní. Důležitá technika na koncerty, knihy, CD, DVD, dárky pro dětské posluchače v Austrálii. Čtyři kufry, tašky přes rameno a nezbytná ledvinka. V ní všechno to nejdůležitější.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Letiště Václava Havla Praha, zvládli jsme to. Kufry jsou an cestě s námi.

Pasy, víza, pár australských dolarů, kontaktní informace na lidi v městech, které navštívíme. „Tento kufr vám na palubu již nevezmeme“ pronese mladá letuška a usmívá se. Mně rozhodně do smíchu není. Vysvětluji jo, že tam mám elektroniku, která když se po cestě někde na překladištích ztratí, mám velký problém. Po chvilce váhání pronese slova, po kterých si řádně odfouknu. „Tak dáme do zavazadlového prostoru kufr manželky a to si tedy vezměte sebou“. Mám takovou radost, že bych jí nejraději dal obrovské moravské lóbanec.

Vše jde hladce. Já celkem v pohodě usínám a Leňa se trápí. Ze zásady neusíná v autě, letadle ani v jiném dopravním prostředku. Když se probouzím před přistáním v Singapuru, jsem přikrytý dekou a je mi fajn. Krásně se o mě ten můj anděl stará. Singapurské letiště nás přivítá neskutečnou vlhkostí a my ze sebe rychle shazujeme vše, co jde. Trička se na nás nalepí a na čele vyskočí krůpěje potu. Rychle odsud.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

V Singapuru na letišti mi narostly křídla. Já je nosím celý život, ale andělská určitě nejsou a občas mi je přistřihne sám život a nabiju si pořádně hubu.

Opět v pohodě usínám, dekou se ze zásady nepřikrývám, protože o to se postará určitě Leňa a taky že ano. Přesně o půlnoci místního času táhneme všechny naše bágly do letištní haly. Nic se neztratilo a to jsme dvakrát přesedali. Zázrak. Rozhlížím se a hned vidím pěknou blondýnku. To musí být češka. Takové ženské jsou přece od nás. „Ahoj zdarec“ zazní z jejich úst. Podání rukou, obětí a teprve potom si všímám, jak se Hanka na nás připravila. Má na sobě český fotbalový dres. Cítím z ní okamžitě obrovskou energii a to ještě vůbec netuším, co je to za číslo, kolik toho máme společného, kolik máme v Česku společných přátel a zážitků.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nevím, jak se to může stát v životě. Ale podívejte se na ty dvě krásné baby vedle mě. Ony vypadají jako ségry a přitom každá na jiném konci světa. Jak je toto možné?

Tady nám bude určitě dobře, bleskne mi hlavou a to se také potom potvrdilo. Má to ale jeden háček. Za tři noci u nich naspím dohromady jen 10 hodin. Bydlí společně s Petrem, který nás vítá v jeho domě. Spodní část domu je velký otevřený prostor, který je útulný, působí krásně čistě, upraveně, vše je bílé. V horní části jsou ložnice, dvě domácí kanceláře, koupelny. Vše krásně řešené. Bodejť ne, ten kluk je moravák, pochází kousek od Přerova a je to architekt.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náš nový domov v Perthu/Fremantelu

Opravdu je tady vše jinak. Je tady zimní období a ráno si jdete utrhnout citron ze stromu, který vám roste před domem

Ve 3:30 se loučíme, trošku násilně, protože spát se musí. Druhý den ráno mi při pohledu do kufrů ztuhne krev v žilách. Zapomněl jsem doma adaptér k notebooku. To je tedy průser. To musíme vyřešit hned. Vydáváme se po poradě k místním čínským obchodníkům s elektronikou. Jsou na celém světě a mají všechno. Otevírají se dveře a my se ocitáme v prostoru, který připomíná spíše skládku nepotřebných součástek. Na pultě mezi dráty vidíme rozjedené svačiny a všechno co si jen vybavíte. Jen adaptér s mou koncovkou nemají. Posílají nás do dalšího obchodu. Ten je sice krásný, mají tady špičkové zboží na velké rozloze, hromady adaptérů, jen ten můj zase ne. Začínám se opět potit a vedrem to není. Hanka vidí, že nejsem v pohodě, ale ona se usmívá, jako všichni tady v Perthu. Čím to je? To zjistím až v závěru našeho perthského pobytu. Tady naproti je ještě takový obchod, kde prodávají od papíru, drogérie, kosmetiky až po počítače. Mladý sympaťák, s potetovanými pažemi bere můj notebook, zkontroluje konektor a jistě vyráží k regálu, odkud vytahuje adaptér a několika koncovkami. „Tady to je“. To mi říkali i vedle v obchodě a nebylo. Dokud neuvidím, že koncovka zaskočí do notebooku, nevěřím. Šup a je tam. Je to moje první malé australské vítězství. „85 dolarů“ pronese s úsměvem. Leňa se na mě škaredě podívá. Vím co si myslí. Tvá blbost nás stojí pěkné peníze. Pohladím ji a pokouším se vše urovnat. „Třeba nám nějaké dolárky na dárky zbydou. Budeš se muset snažit prodávat CD a knížky“. Vím, že ona je ta pravá, vím, že mi nakonec odpustí, jako spoustu mých životních přešlapů. „Jedeme koupit telefonní a datovou kartu“ přeruší nás Hanka z našeho udobřování. Vše je rychlé a v poklusu. Na to jsem zvyklý z domova. V hlavě mi bleskne, kolik toho mají ty dvě blondýny společného. Srší z nich energie, pořád melou pantem, rychle se pohybují a světe div se. Nejenom že mají mozek, ale používají ho. ????


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Já to moře miluji. Teda vlastně oceán. na toto jsou tady moc háklivý. Žádné moříčko, ale pořádný oceán.

„Připrav si 45 dolarů“ Za to tady můžeš být na internetu v telefonu měsíc, můžeš telefonovat a stejně data nevypotřebuješ.“ Ještě jsem tady nevydělal ani cent a jenom platím. Karta je v telefonu. Ve nastavuje ochotná a usměvavá prodavačka. Na čem tady ti lidi jedou? Co berou? To přece není možné. Ochota všude kam se člověk pohne a ten jejich nakažlivý úsměv. Ptám se Hanky. „Co tady berete za drogy? Nic, sděluje mi opět s úsměvem. To je to sluníčko, krásné počasí a tak vše okolo. A jsi ještě nebyl u oceánu a v přírodě.“


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Noční Perth vypadá z vyhlídky majestátně. Z jedné strany města na druhou ujedete 140km

Další cesta vede za Jitkou, prezidentkou místní komunity krajanů a ředitelkou české školy. Nemyslete si, že za tyto funkce bere nějaký plat. Vše dělá ve svém volnu a zadarmo. Jitka je energická blondýnka pocházející z Jindřichova Hradce, má dvě dcery, manžela Australana. Jmenuje se Luck. Hned si říkám Luk a určitě má i šípy. Tato přezdívka mu již zůstane. Hanka se loučí a Jitka nás bere za klokany. „Chcete je hned dnes vidět? Jasně! Tak jedeme na hřbitov. Ale my chceme vidět živé. Je to normální australský hřbitov, ale oni tam mají dostatek pastvy a klid, tak tak žijí“ Hřbitov Pinaroo Walley Memorial Park připomíná spíše obrovský park, protože náhrobky nevyčnívají z krásně upravené travnaté plochy. Jsou to jen malé dlaždice v trávě. Hledáme chodníčky, ale ty nikde.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Klokaní pastva přímo na hřbitově

Po trávě se přece nechodí. Jenže tady se chodí hlavně po trávě, od toho tráva je. Než si na to zvykneme,  trvá nám to skoro celý pobyt. Taky se na chodnících a v obchodech chodí vlevo, stejně jako se jezdí tady autem. Další cesta vede na vyhlídku a my vidíme to obrovské město, kde z jednoho konce na druhý je to kolem 140km. Na tak velké ploše tady žije jen pouhých 2 milionů obyvatel. Představuji si, jak by to vypadalo, kdyby okraj Prahy končil za Hradcem Králové. Nepředstavitelné. Vzdálenosti se tady vnímají jinak. Na to si musíme taky zvyknout. Jitka nás veze zpět na setkání s Hanou a Petrem, našimi domácími.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Náš pan domácí. Patr Pacák u jezera Lake Clifton Trombolites

Holky si s Petrem dávají víno, já si chci koupit a objednat vodu. „Neblbni, tady je džbánek vody všude samozřejmostí. Když jich vypiješ deset, tak stejně nic neplatíš.“ To je tedy země, tady se abstinentům daří. U nás stojí nealko více, jak pivo nebo kdejaký chlast. S Jitkou dojednáváme podrobnosti ke koncertům. Dopoledne v české škole, večer na Táboráku 2019. Největší setkání krajanů v Perthu. Večer nás Jitka předává opět Hance a Petrovi. Opět se večer protahuje do rána. Po třech hodinách spánku vyrážíme. Obloha opět bez mráčku, slunce se do nás opírá. Je to australská zima. Na teploměru 28C. Pro nás nepochopitelné. Vidíme další kus nádherné přírody. Jezero Lake Clifton Trombolites, Mandurah-městečko připomínající Benátky, Point Peron-vyhlídka na oceán.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Australské Benátky - městečko Mandurah

V autě opět není vteřina ticha. Pořád máme o čem mluvit. Přijde řeč na muziku a já vzpomenu na AC/DC. Úplně jsem zapomněl, že jsou to australané. „Bon Scott byl z Perthu a má tady hrob a památeční sochu“ pronese jen tak Hanka. „Cože? To musím vidět! Bez toho neodjedu.“ Večer máme večeři s honorárním konzulem Zdenkem Cihelkou CPEng. A světe div se, restaurace Bathers Beach House Fremantle je asi 200m od sochy Bona Scotta. Můj sen se stane skutečností, zabékám si s legendou rocku, nenapodobitelným rebelem.Užívám si to a řvu u sochy známe Highway to Hell.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pomník Bona Scotta, rebela, úžasného frontmana AC/DC

Na večeři si dáváme klokana. Ne celého, ale jen předkrm. Výborné maso, připomínající naše hovězí a absolutně bez tuku. Potom již probíhá klasika. Dáváme si různá jídla a všichni u stolu ochutnáváme vše mezi sebou. Ideální způsob jak se nepřecpat a spoustu toho ochutnat. Loučíme se s konzulem Zdenkem, prezidentkou krajanů v Perthu Jitkou a míříme do našeho australského domova. Opět nekonečné vzpomínání na rodnou hroudu do ranních hodin.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zleva: Leňa, Jitka /prezidentka krajanského spolku v Perthu/, moje maličkost, Zdenek /honorární konzul v Austrálii/, Hanka a Petr /naši domácí a průvodci Perthem

A je to tady. Koncert pro děti v Austrálii. Historicky poprvé hudební pořad pro děti v Austrálii v české škole. Děti se sjíždějí z velkých vzdáleností i přes 100km každou sobotu dopoledne. Neuvěřitelné. Tak moc tady mají rádi krajané svůj rodný jazyk. Nádherně upravená Česká škola Perth¨je celá barevná, upravená, čistá.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Část učitelského sboru v české škole Perth. Jinak zde vyučují: Jitka Smith, Lenka Svobodová, Iveta Křibalová, Veronika Čutková plus asistenti Kateřina Steffens a Bohdan Prachař

Na školním hřišti běhají mezi rodiči děti od tří let. Slyšíte neustálé přeskakování z angličtiny do češtiny. Ovšem oba jazyky tak malé děti zvládají bravurně. Vyřešíme pár technických problémů a jde se na to. Potvrzuje se, že děti jsou na celém světě stejné. Chtějí se bavit, hrát si, jsou zvídavé a bezprostřední. Řeklo by se vděčné publikum, ovšem není tomu tak. Jsou náročné, chtějí tu největší kvalitu a nasazení. Jen tak udržíte jejich pozornost. Když se jim něco nelíbí, řeknou to hned a naplno. Žádné cavyky, žádné kličkování jako dospělí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Koncert ve škole. Super zážitek

Ptám se: „Které zvíře je největší silák na celém světě?“ A hned mám odpověď. „TATÍNEK“. Málem se neudržím, abych nevyprskl smíchy. Zpívám klokany a vím, že jsem je dostal na svou stranu. Po koncertě si rodiče kupují CD, dětem rozdáme dárky díky Duchu hraček, firmě Mikrotrading, manželů Krůzových. Tak první vystoupení je za mnou a večer mě čeká Táborák. Největší setkání krajanů v Perthu. Chodí pravidelně kolem 500 lidí. Opékají buřty, zpívají, tancují, besedují. S nimi prozpívám všechny Novákovské hity, musím přidat dětský blok, protože i přes pokročilou večerní hodinu je zde stále dost dětí, spoustu z nich znám z dopoledního koncertu ve škole. Vyvrcholením je vynikající klasický český buřtík, skvělý český chléb a hořčice. Tak já letím na druhou stranu světa a cpu se špekáčkem. Paradox střídá paradox.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pro dospělé v Perthu na Táboráku. Sraz krajanů.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vidíte to? Všichni se smějí, ten optimismus je totálně nakažlivý. Čím to je? Na čem tady jedou?

Večerní klábosení s Hankou a Petrem má svůj limit. Jdeme spát prostě dnes do půlnoci, abychom ráno stihli letadlo do Adelaide. Jenže k čemu jsou předsevzetí? K tomu, aby se porušovala. Usínám kolem 02:00 a budík nastavuji na 6:00. Jeho zvuk mi dnes opravdu vadí. 10 hodin spánku za tři dny je málo, ale letadlo nepočká. Rychlá káva, přesun na letiště, odbavení zavazadel a loučení. Pokud je to s lidmi, se kterými si sednete na první dobrou, jak se říká, je to vždy nepříjemné a těžké. Slibujeme si setkání v létě v Česku a mizíme v chodbách letiště. Bye, bye Perth. Thank you. We will not forget! Zůstaneš v našich srdcích s celou českou komunitou! Byli jste skvělí.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Odlet z Perthu.

Třešinka na dortu. Rok 1997. Odlet "dědy Pavla" do Austrálie z Vídně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zleva: děda Mistr Pavel, Leňa a Pavel 1997

Děkujeme za podporu Czech Embassy in Canberra

Diskuse Diskuse

 _    _     _____     _  __  
| |  | ||  |  ___||  | |/ // 
| |/\| ||  | ||__    | ' //  
|  /\  ||  | ||__    | . \\  
|_// \_||  |_____||  |_|\_\\ 
`-`   `-`  `-----`   `-` --` 
                             
Komentář Marcela 9.5.2019 12:41:30

Pavlicku a Lenicko, ctu vase clanky z cest po Australii a presne vim, co mate na mysli, kdyz pisete o tom, jak jsou lide v Aus mili, jak se citite s nimi dobre a na pohodu... ja se citila naprosto stejne a mela jsem stejne postrehy jako vy, kdyz jsem tam byla pred pul rokem a docela vam zavidim.. Tak si to uzivejte, mejte se hezky, koncertujte, rozdavejte lidem radost v podobe vasich pisnicek, a az dorazite do Canberry, poťapkejte tam za me Ondru s Anetkou. Papa Marcela B.

Komentář Jitka Smith 7.5.2019 17:45:43

Milý Pavle a Lenko, velké díky za návštěvu Perthu! Děkujeme za vystoupení ve škole, kde jste během chvilky nadchli nejen všechny děti, ale i nás, dospělé diváky. Po chvíli jsme zpívali i tančili dočista všichni. A kromě toho, že ses dozvěděl, že nejsilnější zvíře na světě je táta, zjistili jsme, že v dětských očích se člověku nejvíce podobá slon! A které zvíře žije ve vodě? No přece žížala! Dětský svět je prostě úžasný a my jsme rádi, že ho dětem děláš ještě úžasnější. Setkání s vámi oběma bylo krásné, bylo krátké, ale v srdci zůstane. Šťastnou cestu nejen po Austrálii. A na viděnou!

Komentář Ludmila Korecová 6.5.2019 11:25:23

Díky Pavlíku za krásné a výstižné informace,čtu je jedním dechem,stále na vás myslím a vzpomínám,přeji vám krásný pobyt a posílám velkou pusu.

Komentář Jarka Franek 6.5.2019 5:34:24

Moc pekne.Jsem rada,ze se vam v Pertu libilo.A doufam,ze se vam bude moc libit i vMelbourne.Tesime se na koncert v Sokole.A v cervnu zase v Prerove sousedi.

Komentář Hana Stibora 6.5.2019 3:52:45

Mili nasi Novakovic, Pavli a Leni, bylo to paradni, jste bajecni, skoda, ze to bylo na tak kratkou dobu. Tesime se na vas na rodne hroude v Srpnu a vy k nam priste MUSITE proste na dyyyyyyyyl. Budte zdravi, stastni, uspesni a veseli jako dosud. Paaaaaaaaa Hani :)