Mých posledních šest měsíců života
Autor: . admin, Zveřejněno: 18.3.2011 19:31:01, Přečteno: 945x
Otec mě vždy nabádal, že reportáže a články mají být krátké, úderné a výstižné. Mám však obavy, že se mi nepodaří popsat svůj poslední půlrok pouze v několika větách. Stalo se toho totiž tolik, že by to vydalo snad na celou knihu.
Když jsem se na začátku, po prvních únorových vzpomínkových koncertech, rozhodl, že vydám své první sólové CD, netušil jsem, co všechno se v následujících měsících odehraje.
foto: Jiří Vojzola
Koncem září jsem měl materiál /asi 30 skladeb/ od mých kamarádů. Producent, aranžér, baskytarista, kytarista byl jasný. Petr Vavřík z Buty. Známe se dlouhá léta a já mu naprosto důvěřuji. Následovala schůzka, na které jsme zúžili výběr na 15 písniček. Hned potom jsme se dali do práce.
V létě si však Petr zlomil malíček na ruce a k léčení nestačila jen sádra. Lékaři mu sdělili, že bude muset na operaci. Před ní podstoupil i komplexní vyšetření, jehož výsledky ukázaly na problémy se srdcem. Petr mi jen naznačil, že jde pouze na banální zákrok do nemocnice, který neohrozí natáčení CD. To si myslel ale jen on. V nemocnici totiž zjistili, že je to vážnější a že ho čeká velice náročná operace. Nevědělo se však kdy.
foto: Lukáš Fronk
Potkal jsem lidi, které mi snad postavil do cesty otec tam seshora. Lukáše Fronka, který se mi začal starat o prezentaci. Nové webovky, facebook, seznámení s mnoha lidmi, nové propagační materiály, návrh obalu CD,... Po letech jsem potkal Lucku Bílou, se kterou jsem strávil nějaký čas opravdu v jejím světě a hlavně v zákulisí, v soukromí bez čumilů a senzacechtivých novinářů. Ukázala mi svět naprosté profesionality ve všech směrech a nabila mě další energií. Ona o tom ani neví, ale jestli někdy bude číst tento příspěvek: „Lucko, díky!“ V ten okamžik jsem si uvědomil, že si musím klást postupné cíle. Jako první bylo na řadě DVD z únorových koncertů. Následoval koncert na Štědrý den na náměstí v Přerově, kde jsme DVD slavnostně pokřtili. Bohužel v tak slavnostní den jsem také okusil hořkost životních proher, zklamání a své naivity. Okusil jsem něco, co ani nedokážu pojmenovat. Závist, faleš, bezpáteřní „jakoby přátelství"... Vánoce nebyly loni mým šťastným obdobím. Ale první cíle byly splněny, a to je hlavní. Jak říkám: „Není důležitá cesta k cíli, ale výsledek.“ První cíle byly splněny.
foto: Jiří Vojzola
Mezi svátky mi Petr oznamuje, že v lednu nastupuje na operaci a nebudeme točit. Takže na natočení CD nám zbývá pouze únor. To pro mě byla děsivá představa. Jezdit dopoledne koncerty pro děti a odpoledne se přesouvat do studia „V“ do Zlína a do noci natáčet. Ráno brzy budíček, opět hrát pro děti, odpoledne Zlín a neustále dokola. Byly dny, kdy už jsem propadal panice a kdy jsme třeba nenatočili vůbec nic. Petr mě stále uklidňoval. Dali jsme si krátkou pauzu a následující den to třeba zase šlo jako po másle. Taková šílená horská dráha. Natáčení jsme ukončili 8. 3., přičemž CD jsem potřeboval mít vyrobené a dodané v pátek 11. 3. a to se povedlo. Byl to takový malý zázrak.Vůbec jsem si v tomto okamžiku neuvědomoval, že je jen pár dní do koncertu a my se s muzikanty ještě ani jednou nesešli. Tolik jsem věřil v jejich kvality, že jsem si nějaké selhání ze strany kapely ani nepřipouštěl. Obavy jsem měl jen sám ze sebe. Takže nakonec dvě zkoušky a bylo pondělí -den prvního koncertu. Nic samozřejmě nešlo, jak by mělo, a vše mělo skluz, ale s tím už se tak nějak počítá.
14. 3. 2011 – sál Městského domu v Přerově byl plný lidí. Pár minut po půl osmé začíná koncert vystoupením legendární kapely VOX. Tentokrát beze mě. Hrají a zpívají sami za podpory Jardy Macíčka a sklízí zasloužený úspěch. Jsem moc rád, že poslední písničku /Neonová cesta/ můžu stát s těmito lidmi, kterých si strašně vážím, na jednom pódiu.
Následují vystoupení Markéty Konvičkové, Pavla Vítka, Ivy Hajnové, Libora Vojkůvky.Všichni jsou bezva a uvědomují si vážnost večera, proč se koncerty konají, podle toho k tomu i velmi zodpovědně přistupují. Všichni jsou opravdu profesionálně připraveni. Všechno řídí zkušení moderátoři. Zdeněk Vrba z Nočního proudu a Dáša Misařová v Čro Ostrava.
Křest CD proběhne bez komplikací. Klasicky přerovským pivem ZUBR. To byl otcův nejoblíbenější mok, tak čím jiným pokřtít? To mi bylo jasné hned.
Po přestávce jde projekce, na níž mohou diváci vidět a slyšet známé osobnosti, kteří s otcem kamarádili. Lucie Bílá, Marta Kubišová, Eva Pilarová, Petr Janda, Helena Vondráčková, Vašek Vlasák z Citrónu, Heidi Janků, Jiří Černý /hudební kritik a publicista/, F. Ringo Čech. Projekce končí a já jdu s kapelou na plac. Před koncertem mnou klasicky zmítá nervozita, ale s prvními tóny se uklidňuji. Zpívání si užívám, tam jsem si jistý. Mluvené slovo je premiérové, a tak se občas ztrácím a bruslím, ale nakonec vše dobře končí. Několik přídavků a ve 23:00 maratón končí. Po koncertě se s kapelou tak nějak semkneme. Každému jdu poděkovat, obejmout se s ním. Obklopil jsem se lidmi, které mám rád, a na pódiu to muselo být znát.
Následující den jsem už v 8.00 v šatně a dívám se na tu spoušť, co jsme tam nechali. Zajedu doplnit pitný režim a potom domů odpočívat. Scénář v posteli, na základě poznatků z prvního koncertu, ještě mírně upravuji.
V 18:00 jsem v Městském domě a přijíždějí další hosté, kteří vystoupí v první polovině večera společně s VOXEM - „Mistr F.Ringo Čech, Libor Vojkůvka se svou půvabnou Dášenkou, Iva Hajnová a v neposlední řadě legendární Saxana - Petra Černocká se svým manželem Jirkou Pracným. Všichni odvádějí na pódiu skvělé výkony a když dojde na křest CD, tak si to na pódiu slovně rozdávají Ringo se Saxanou a vůbec se nešetří. Ale vše s úsměvem. Díky nim to dostává fantastické grády. To vše pod taktovkou Zdeňka Vrby a půvabné moderátorky Soni Šulákové, ze které nemůže Ringo spustit oči. Dává jí rady do života, bohužel se nedají publikovat.Krátká přestávka, projekce a jdeme na náš druhý koncert. Kapela je ve fantastické náladě už v šatně. Já jsem kupodivu nervóznější než první den. Proč??? Nedokážu odpovědět. První tóny a nervozita je pryč. Užívám si to a pokukuji i po kapele. Ano je to tady, užíváme si to všichni včetně lidí v sále. Přesně toto jsem chtěl!!! Naplněný „Měšťák“ si vyžádá přídavky a já ještě stihnu popřát na pódiu Jardovi Macíčkovi k jeho narozeninám. Opouštíme pódium, objímáme se a smějeme se. Zvládli jsme to!!! Musím poděkovat všem, kteří se na koncertu podíleli. Hostům, kapele, zvukaři, technikům, osvětlovačům, pořadatelům, přátelům bez jejichž pomoci by se koncerty a vydání DVD a CD nikdy neuskutečnilo. Nechci jmenovat. Určitě bych na někoho zapomněl.Speciální poděkování patří lidem, kteří mě udržovali zdravého i přes to, že všichni kolem mě padali na následky těžkých chřipek: MUDr. Laďa Chytil ml., MUDr. Kunetka /ORL/ a jeho sestřička - paní Dvorská, MUDr. Lenka Stáňová a lékárna paní Jolany Široké – U zlatého hada. Z onemocnění jsem měl velký strach a oni mě udrželi ve formě. Díky !!!!
Toto bylo mých posledních hektických 6 měsíců.
Teď přichází mé zhodnocení. Můj pohled na natáčení CD a na oba koncerty. Jsem pyšný na to, že jsme to zvládli. To, co jsem prožil na pódiu, hlavně druhý den, tak to se slovy ani moc popsat nedá. Byla to nepředstavitelná radost, síla a obrovská energie tryskající ze všech muzikantů a snad i ze mě. Snad vtáhla všechny, kteří v Městském domě byli. Vůbec se nestydím za to, že se mi leskly oči, když jsem muzikantům a všem děkoval. Zaslouží si mou velkou poklonu. Vážím si toho, jak naplno do toho šli a co tomu vše obětovali. Ještě bych si někdy chtěl zopakovat, ale kdy? To teď nedokážu odhadnout.
Tady jsou vyjádření muzikantů, které mi posílali sms po koncertě:
Petr Vavřík /basová kytara/: „Pavle, děkuji Ti za pěkné koncerty. Ten druhý, to byl fakt masakr. Zvládl jsi to mistrovsky. Klobouk dolů. Martina /manželka - učitelka hudby/ si to myslí taky, tak to musí být pravda!!! Baby mají vždycky pravdu.
Petr Stojan /klávesy/: „Díky, bylo to super. Druhý den se to bezvadně usadilo a hrálo to jako ……… /to slovo se nedá publikovat - spisovně vepř/. Přeji zasloužený odpočinek.“
Karel Walta /dechové nástroje, klávesy/: „Co se mě týče, tak jsem si to ohromně užíval. Jediné obavy jsem měl z toho, že dvě zkoušky budou málo, ty se však ukázaly být lichými. Takže upřímně a bez brýlí mám fakt výborný pocit a skvělý zážitek. Díky.“
Marcel Gabriel /bicí/: „Ahoj pane kolego. Byly to úžasné dva dny s Vámi a s písničkami dědy a novými z CD. Moc mě to bavilo a musím Tě bohužel J pochválit, byl jsi výborný. Mistr z Tebe má určitě radost. Takže ještě jednou díky za tyto skvělé zážitky. Pozdravuj rodinu a hlavně malou „cácorku“ Elišku.“
Robert Tšpon /percuse a zpěv/: „Sakra, asi si budu muset konečky prstů teď několik dnů ledovat. Tak jsem se rozjel. Ani jsem netušil, co ve mně je. Bylo to parádní a klidně bych si to zopakoval.“
Ivan Němeček /kytary/: „Na pódiu jsem si to užíval, i když jsem cítil velkou zodpovědnost. Jsem rád, že jsem mohl k výsledku přispět také svým podílem. Myslím si, že koncerty dopadly vzhledem k "nezkoušení" nad očekávání dobře. Hrát s takovými muzikanty byl pro mě svátek.“
Lazaro Cruz /dechové nástroje/: „Pavle to bylo dobrýýýýý. A ty máš tak pěknou maminku? To tedy je ………..“
Soňa Šuláková /moderátorka/: „Pavel, díky za báječný zážitek. Bylo to úžasné. Těším se na příště !!!
Hlavní partner a partneři:
Kapela FAMILY a hosté:
Zpěv: Pavel Novák
Kytary a zpěv: Jarda Macíček
Dechové a klávesové nástroje: Karel Walta
Piano a Hammond: Petr Stojan
Bicí:Marcel Gabriel
Baskytary: Petr vavřík
Perkuse, zpěv: Robert Tšpon - Pirillo
Kytary: Ivan Němeček - Pirillo
Trumpety: Lazaro Cruz – kubánský jazzový trumpetista
Mistr zvuku: Mgr. Radan Novák
Světla: Jiří Lakomý a Luděk Pospíšil
Projekční technika: David Willmann
Příprava projekce, střih: Jiří Vojzola ml.
Kamery pro projekci: Jiří Vojzola ml., Jiří Dvorský, Lukáš Kosík
Fotodokumentace: Lukáš Fronk, Jiří Vojzola
Monitoring:
http://www.rozhlas.cz/default/default/rnp-player-2.php?id=2276740&drm=1
http://prerovsky.denik.cz/kultura_region/kapela-vox-zavzpominala-na-pavla-novaka-podivejte-.html
http://prerovsky.denik.cz/kultura_region/kapela-vox-zavzpominala-na-pavla-novaka-podivejte-.html
Diskuse
Mirko,díky za vyčerpávající postřehy z obou koncertů !! Já jsem se zúčastnila pouze jednoho a pocity jsem měla totožné,byl to opravdu zážitek. Je mi jasné,že připravit takovou akci,musí být velice složité a nákladné,ale doufám,že se to podaří ještě někdy zopakovat. Že by třeba za rok ??? Zdravím Vás i Karla. PS: Už jsem měla obavy,že by nám letos Jirka Vojzola nedopřál pohled na Pavlovu hruď. :-):-)
Pavle, dovol, abych Ti i já poděkovala za krásný zážitek z letošních koncertů a zároveň Ti napsala své pocity tak, jak jsem je prožívala já. Loňské vzpomínkové koncerty byly báječné, skvělé, úžasné a jen těžko překonatelné. Zkrátka jedny z těch, které se člověku vryjí hluboko do srdce a při vzpomínce na ně se mu vybaví ty nádherné okamžiky a zážitky, které prožil. Proto jsem tak trochu s obavou očekávala, zda se i letos podaří vytvořit tak skvělou atmosféru, která se bude šířit celým prostorem, tedy jak tím zákulisním, tak i v sále. Upřímně Ti musím říci, že se Ti to letos, stejně jako loni, povedlo! Moderátoři, pan Vrba i obě dámy, jako obvykle nezklamali. Jsou to profesionálové a velmi milí lidé, kteří mají charisma. Hosté to na pódiu také pěkně rozjeli a lidi v sále se dostávali do varu. Ale teď pěkně po pořádku. Den první. Pondělí jsem měla tak trochu bláznivé, ale i tak mi nic nezabránilo v tom, abych si vše pořádně užívala. Nejprve jsem rozdávala obálky s VIP vstupenkami. Musím říci, že u vstupu jsem se dovídala věci - leckteré by se daly poslat do humoristického magazínu… ovšem nejlepší hlášku pronesl jeden ze členů MD týmu, a to když prošel pan Vojkůvka… Jeho vstup okomentoval slovy: „Teda, to je děs, sem už chodí každej pobuda…“ „Začíná to pěkně,“proběhlo mi hlavou! Po příchodu do zákulisí jsem se ve svých úvahách o tom, že bude veselo, jen ujistila. Ve společné šatně byl čilí ruch, který občas někdo okořenil nějakou vtipnou poznámkou. Ti, kteří se ještě neznali, se navzájem sbližovali. Setkání známých po letech byla dojemná. Společné vzpomínky, které dávali také k dobru, pobavili všechny. Tuto náladu jen občas někdo narušil otázkou, kdo a kde je ten či onen apod. Ve chvíli, kdy se začalo a na pódium vstoupili VOXáci, mnoho z nás vyběhlo ze šatny sledovat program. Na výstup pana Vojkůvky čekal snad každý z nás, protože tento člověk, bavil svými historkami nejen zákulisí, ale také publikum. Avšak to byl teprve začátek, protože to, co se dělo posléze v jeho šatně, se snad mělo vysílat přímým přenosem. Domnívám se, že by lidé v sále už ani neseděli na židlích, ale váleli by se na podlaze smíchy. Křest CD sledovali všichni zúčastnění. Každý z nás mu v duchu přál něco jiného, ale myslím, že v jednom se bezesporu shodneme, a to, ať se CD líbí a potěší nejedno srdíčko. Když přišla přestávka, rozběhla se v zákulisí diskuse na téma akordy, kterou glosoval způsobem sobě vlastním Bobin, a to když komentoval Stojanovy značky slovy: „Člověče, když to přišlo, tak jsem myslel, že mi posíláš testy do autoškoly. Samej zákaz vjezdu!“ Na což pohotově reagoval Jarda: „Já tu Vaši jazzovou buňku rozpráším!“ Tahle věta tam zazněla ještě několikrát. Jakmile se však rozběhla projekce, nějak jsem si uvědomovala, že teď to přijde, začínáte hrát. V tu chvíli mi Petr Stojan do rukou svěřil Lazara a jen prohodil: „Pošli ho při posledních taktech první písničky na scénu, protože jedeme bez potlesku.“ Trochu mne rozhodila tahle zodpovědnost, ale když jsem viděla Lazara, bylo mi jasné, že ho v tom nemůžu nechat a Tebe také ne. V šatně jsem rychle našla scénář, abych se domluvila s Lazarem, ve kterých písničkách hraje. Vzhledem k tomu, že jsem měla tu čest číst scénář předem, věděla jsem, co bude následovat. O to více jsem to s Tebou prožívala. Byla jsem moc zvědavá na předvedení některých pasáží. Číst je je jedna věc, protože představovat si popsanou situaci můžu různě, ale vidět ji pak v reálu, je něco jiného. Interpret má tu neskutečnou moc celou věc svým výkonem buď pozvednout, nebo totálně shodit. Musím přiznat, že Tobě se povedlo to první, a to tak, že jsem měla tvář rozesmátou od ucha k uchu. A jak jsem tak po očku sledovala sál, tak nejen já! Prokládání povídání písničkami, které lidé znají, a pak těmi novými bylo vyvážené. Podle mého jsi měl i při jejich výběru šťastnou ruku, protože na lidech byl vidět zájem. Nové písničky jsou dle mého povedené nejen po té hudební stránce, ale mají také slova s hlubokým podtextem, což nebývá tak časté. Navíc, člověk, který Tě alespoň trochu zná, pochopil, že texty vypovídají o Tobě, o Tvých nejniternějších pocitech, životních výhrách i prohrách….Jsou také plné citu a lásky, a proto zahřejí a potěší nejedno lidské srdíčko. Když jsem honila kluky na pódium s komentářem „jdeme do finále“, na všech bylo vidět očekávání… Po „Nádherné“, kdy si sál vyžádal přídavek, bylo jasné, že se na dalších několik minut z pódia nehneš. Při dalším velikém potlesku, přišel někdo s nápadem, abychom šli na pódium všichni. Chtěli jsme tam poslat Tvoji maminku, která pozorně celou tu dobu seděla v zadu a držela Ti palce. Pak také Lenku s Eliškou, zkrátka Tvoje holky, které vždy stojí při Tobě. Nakonec vše dopadlo jinak. Maminka s panem Vrbou vše probrali a řekli, že je to Tvoje velká chvíle, tak ať si ji užiješ a prožiješ! Byla to nádhera!!! Všichni jsme Ti ten úspěch moc přáli! A musím přiznat, že jsme se neubránili slzičkám… Ale když vše skončilo, tak jsem si docela vydechla. A myslím, že nejen já. Domů jsem pak odcházela plná dojmů a zároveň jsem se těšila na další den. Den druhý. Když jsem přišla kolem šesté do Měšťáku, byla jsem plná očekávání, zda to bude přinejmenším tak příjemné jako předešlý den. Honem jsem nachystala dobrotky, když už se ve dveřích objevil Stojan, Peťa Vavřík a další. Pak jsem šla dolů rozdávat VIP vstupenky. Kolem sedmé koncentrace lidí v hale houstla. V duchu jsem si říkala: „No to bude nářez. Takhle nacpaný Měšťak byl naposledy v loni.“ V jednu chvíli tam nebylo k hnutí. Těsně před půl osmou vše najednou utichlo, přišlo jen pár opozdilců. Po zvonění jsem i já šla nahoru do víru rušného zákulisního hemžení. V šatně byla atmosféra snad ještě uvolněnější než v pondělí. Jen nám pořád někdo chyběl. S prvními tóny jsme se ze šatny přesunuli do zadu na pódium sledovat program hostů. Když se na pódiu objevil pan Vojkůvka s Eliškou, vyprskli jsme všichni smíchy. Mistra Vojkůvku následoval Mistr Čech, jehož vystoupení nenechalo snad nikoho v klidu. Po osobitém úvodu zazpíval svoji pecku „Šuby duby Amerika“, na kterou jsme všichni čekali. Ovace byly veliké. Zlatým hřebem této části programu byl však křest nového CD, který začal slovní přestřelkou Mistra Čecha a Petry Černocké. To už jsme v zadu brečeli smíchem. Když však Mistr Čech pronesl svoji řeč k novému CD, všichni jsme si uvědomili hloubku jeho slov. Některým z nás se leskly oči. Pak následovala přestávka… Jenže v našem týmu stále někdo chyběl. Lazaro, který měl přijet před devátou. Ale už bylo téměř čtvrt na deset a on nikde. Telefon nepoužívá, a tak nezbývalo než si nachystat alternativu. Během projekce se už kluci domlouvali, jak to v Pihovaté provedou. Stojan mne úkoloval, abych Lazara vhodila hned, jak přijede, na pódium, když v tom se objevil.Všichni jsme si vydechli. Kluci už se s ním pomalu ani nestihli pozdravit. Museli jít hrát. Lazaro se připravoval, ale byl totálně zmatený. Podařilo se nám ho uklidnit, posbírat mu věci a honem na pódium. První písnička končila. Když už byl téměř na pódiu, jen se otočil a říká, ale já mám špatné brýle. To mě polil studený pot. Nechali jsme ho hrát a hurá do šatny hledat brýle. Naštěstí je Martina našla, to už ale bylo pozdě. Lazaro zkrátka musel Pihovatou odehrát ve špatných brýlích…. Následoval celý pořad, který jsem opět sledovala s napětím, aby to všechno dobře dopadlo, na druhou stranu o poznání více v klidu než v pondělí. Každou písničku jsem si spolu s Tebou i ostatními v zadu zazpívala. Blížil se konec. Nádherná, předávání kytičky, plaket a znovu aplaus! Lidé oceňují Tvoji snahu a žádají si přídavek. První píseň, pak Oddechový čas, kterým jsi společně s Elinkou lidi doslova rozpumpoval. Následuje poslední píseň, láskyplné vyznání, kdy jsi na pódiu sám jen s klavírem. V šatně však čeká Vavřa a spolu s Marcelem v jednu chvíli začínají zpívat, už mi je jasné proč! Poslední píseň dozněla, poslední zasloužený potlesk. Úleva a slzičky dojetí v očích všech zúčastněných. Bylo to náročné, ale stálo to za to, přátelé!!! Tak takové jsou mé dojmy, zážitky i poznání z těchto dvou nádherných koncertů, které jsou pro mne neopakovatelným zážitkem. A myslím, že nelžu, když řeknu, že nejen pro mne. Já jsem si vše moc užívala, i když mi někdy do zpěvu zrovna nebylo… Chtěla bych Ti ještě jednou za sebe i své rodiče poděkovat, že jsme i letos mohli být u toho. Babka byla nadšená, že se dostane i do míst, která zůstávají obyčejným smrtelníkům skryta. Poděkování patří i Tvé mamince a celé Tvé rodině, která Tě celou dobu držela nad vodou. Samozřejmě také hostům a především klukům, kteří ze sebe na pódiu vydali maximum. Na jejich tvářích bylo vidět, že si to spolu s Tebou užívají, což je pro lidi v sále rovněž důležité. Zkrátka to i letos bylo báječné, a tak si myslím, že si i tuto etapu můžeš odškrtnout a říci si: „Dosáhl jsem dalšího cíle!“ Děda, který Tě určitě sleduje, si také říká: „To mám ale kluka! Během dvou let udělal kus práce. Tak mu lidi držte palce, ať se mu i nadále daří!“ Mirka