"Mistr" nás tam nahoře stoprocentně hlídá ........

Asi 80 km za Prahou volám Robertovi Tšponovi z PIRILLA, který mezitím vše organizuje v Přerově, že dojedeme  kolem tři čtvrtě na osm. V tom okamžiku dostáváme smyk….. auto se točí kolem osy jako káča…… „nedojedeme“ jsem prý ještě řekl do telefonu.  Robert mi potom řekl, že už slyšel jen ránu a ticho. Narazili jsme čelně do pravého svodidla, ještě nás to odhodí zpět, ale naštěstí ne daleko. Pavel  reflexivně zajíždí ke krajnici, i když vidíme, že auto je zepředu pěkně rozmašírované.  Klepou se mi nohy, dveře jdou naštěstí otevřít. Vyskakujeme z auta, abychom nebyli následně smeteni někým za námi. Teprve teď nám dochází, co se stalo a jaké jsme měli štěstí v neštěstí. Těch pár vteřin totiž neprojíždělo žádné auto.  To už ale po chvilce neplatí, kamiony jeden za druhým, dálnice, která byla před malou chvílí plná zbytků plastů a skla je během okamžiku vymetená, kousky kolem nás létají jako šrapnely. Když si představím, že nás svodidla mohla odrazit zpět doprostřed dálnice a příčně ………

Jarda Macíček :

Jak se všechno může změnit během jediného okamžiku. Sobota odpoledne, hrajeme s Pavlem a Family na slavnostech v Kladně, vše je vypočítáno na minuty. Poslední tóny, děkovačka, balím jen kytaru a skáčeme do auta. Je 16.45h a ve 20h má začít koncert Pirilla na náměstí v Přerově. Čeká nás cca 340 km v průtrži, která bičuje dálnici.  Kluci z Family balí aparaturu, dojedou později. Tedy tak to mělo původně dopadnout. Stěrače makají na nejvyšší rychlost, rychleji než něco málo přes stovku se jet nedá. Asi 80 km za Prahou volám Robertovi, který mezitím vše organizuje v Přerově, že dojedeme  kolem tři čtvrtě na osm. V tom okamžiku dostáváme smyk….. auto se točí kolem osy jako káča…… „nedojedeme“ jsem prý ještě řekl do telefonu.  Robert mi potom řekl, že už slyšel jen ránu a ticho. Narazili jsme čelně do pravého svodidla, ještě nás to odhodí zpět, ale naštěstí ne daleko. Pavel  reflexivně zajíždí ke krajnici, i když vidíme, že auto je zepředu pěkně rozmašírované.  Klepou se mi nohy, dveře jdou naštěstí otevřít. Vyskakujeme z auta, abychom nebyli následně smeteni někým za námi. teprve teď nám dochází, co se stalo a jaké jsme měli štěstí v neštěstí. Těch pár vteřin totiž neprojíždělo žádné auto.  To už ale po chvilce neplatí, kamiony jeden za druhým, dálnice, která byla před malou chvílí plná zbytků plastů a skla je během okamžiku vymetená, kousky kolem nás létají jako šrapnely. Když si představím, že nás svodidla mohla odrazit zpět doprostřed dálnice a příčně ……… Pavel volá odtahovku a policii. Odtahovka přijíždí po pár minutách, to už stojím v reflexní vestě u trojúhelníku a zírám tupě někam dopředu. Pak si uvědomuji, že jsem volal Robertovi a že musí prožívat těžké chvilky…. volám znovu a slyším jak mu padá balvan ze srdce, když říkám, že jsme v pořádku a odskákalo to jen auto.  Přijíždí policie, domlouváme se, že auto se naloží na odtahové vozidlo a vše budeme řešit na parkovišti asi 2 km odtud. Vidím, že Pavel je ještě pořád v šoku, ale už si uvědomuje, že nejdůležitější je je to, že jsme havárii přežili absolutně bez úhony. Pracovník odtahovky nám říká, že na tomto úseku tahají auta při každé přeháňce, dálnice je špatně vyspádovaná a vznikají zde hluboké kaluže. Policie sepisuje ve svém autě protokol, zapomněli na tiskárnu, tak čekáme až jim nějakou přivezou. Mezitím přijeli ostatní kluci z kapely, kteří vyjížděli z Kladna po nás. Sedám do auta totálně promočený a drkotám zuby. Pavel po celou dobu sepisování protokolu stojí nehybně venku v průtrži, která neustává. Za pár minut se doplouží na parkoviště doutnající rozbitá škodovka, vyskakují z ní lidé a vytahují dvě malé děti. Jako ze špatného filmu. Protokol je sepsán, Pavel ho podepisuje a po necelé hodině v prudkém lijáku sedá dozadu do auta. Odtah je domluven a můžeme vyrazit.  Po pěti kilometrech přestává pršet a dálnice je v podstatě suchá…….. Pavel vytahuje z kapsy dva telefony, z nichž crčí voda…. Dávám mu svůj telefon s tím, ať zavolá manželce do Přerova, protože fáma se určitě šíří rychlostí blesku. A taky, že ano…. Lenka prý při příchodu na náměstí a prvním setkáním se známým jen slyší: "Už jsi to slyšela, klici se rozmlátili na dálnici". Podlamují se jí kolena, ale když ji Pavel zavolá, malinko se zklidní. Je před 20. hodinou , za chvíli jsme měli v Přerově začínat. Chybí ještě 200 kilometrů….. Konzultace s pořadatelem Rudou Neulsem. Říká, že to oznámí a uvidíme, zda lidi vydrží nebo ne. Rozhodujeme se, že koncert odehrajeme. Sedíme s Pavlem vzadu jako „dva oukropci“ jak prohlásil pianista Péťa Stojan. Chvíli se držíme kolem krku…… už nám to došlo úplně….  jsme živí a zdraví…….  V Přerově prý čeká plné náměstí. Převlékáme se po cestě v autě a hlásíme průběžně polohu. Teď už je to jako z amerického filmu, i když bychom si to určitě rádi odpustili. Blížíme se k Přerovu. K našemu úžasu zíráme na obrovský nehybný mrak nad Přerovem, který věřte, nevěřte, má tvar siluety netopýra. Fakt a nekecám……/pro neznalé - netopýr již více jak 27 let znakem a talismanem PIRILLA. / Přijíždíme na náměstí, vyskakujeme z auta a  slyšíme řev a potlesk. Ale to už je jiný příběh, o kterém snad příště. Koncert začíná…… ( fotografie budou postupně ve fotogalerii a Jirka Vojzola natočil prý skvělé video, které v co nejbližší době také zveřejníme).

Co říci na závěr. Mistr Pavel Novák nás tam nahoře hlídá ……. Díky Pavle……..

Pavel Novák :

Jak jsem to viděl já: Často projíždím dálnicí D1. A vůbec, při našem neustálém cestování vidíme spoustu bouraček. Někdy si v duchu říkám: "Jak je to možné? Rovný úsek a on to tady takto rozmlátí". Teď už vím, že to jde. Počasí mě neomlouvá. Spěchal jsem !!! Jenoduše za to všechno může jen spěch a touha stihnout víc, než je možné. V tomto případě nemůžete překonávat sami sebe, přírodu a fyzikální zákony. Když jsem tam potom stál v dešti a čekal na sepsání protokolu, uvědomil jsem si, jak moc společného má potápění s normálním životem, čeho všeho mě naučilo a já se tím musím řídit nejenom pod vodou. Nemůžete překračovat své hranice a možnosti. Nikdy nemůžete podcenit přírodu a živly, které vás vždy přemůžou. Jarda v článku píše, že jsem byl v šoku. Nepřipadal jsem si tak. Nedělal jsem nesmyslné věci, nepobíhal sem a tam, jen stál a přemýšlel. Racionálně jsem přemýšlel o tom, jak se do Přerova dostaneme, jestli zvládneme absolvovat kocert, jak budu řešit opravu auta, co vše musím zařídit........ Potápění mě mnohému naučilo. Hlavně nepanikařit. Vždy se nadýchnout, pohnout končetinami a když zjistím, že žiju, tak je vše v pořádku.  Vše ostatní je v danou chvíli nepodstatné.Teprve potom myslet na řešení. Celých 200km k Přerovu jsem toho potom moc nenamluvil. Srovnával jsem si v hlavě, jak to dokážu?  Hodit to, co se přihodilo na dvě hodiny za hlavu, abych koncert absolvoval na našich běžných 120%. Ta duševní příprava se vyplatila. Už při vstupu na pódium jsem klukům říkal:" Co se stalo necháváme tady. Teď  tam jdeme s tím, že jim to natřem, jako za mlada". Necítil jsem se dobře, ale snažil jsem se kluky uklidňovat. Věděl jsem, že mají o mě obavu a to byla taky velká vzpruha. Hlavně tady musím napsat to nejdůležitější. Lidi mi to opravdu moc usnadnili. Byli FANTASTIČTÍ !!!! Už jen to, že na nás více jak devadesát minut čekali, jak reagovali, když jsem přímo z auta skočil na pódium, řekl co se stalo, omluvil se a požádal je ještě o pět minut. Reakce byla neuvěřitelná, povzbuzující, fantastická a opravdu bylo plné náměstí. Nečekal jsem to. To mi dávalo velkou sílu. Vše  začalo a já věděl, že se mi to podařilo, nechal jsem to dole v šatně, tu moji černou můru a pesimistickou náladu. Když jsem potom uslyšel, jak lidi sami dozpívávají písničku Poslední noc a jejich: "la la la la ............"  se nese náměstím......... měl jsem opravdu husí kůži.  Přídavky a dlouvý potlesk.........Děkuji za celou kapelu. Při odchodu z pódia už jsem zase byl ten normální člověk se svými velkými starostmi. Ale kdo je nemá ?? A vím, že podle jiných jsou ty moje jen obyčejné prkotiny. Všichni se s tím musíme rvát po svém. Mně cestování  a jízda autem vzalo mou sestřenici Danušku z Lipníka a sestru mé manželky Andrejku. Byly to krásné mladé slečny, celý život měly před sebou a přišly jejich osudové dny. Chtěly toho tolik stihnout. Také spěchaly a ......................

Ale i když nám život někdy zasadí kruté rány i přesto je úžasný a vždy stojí za to ho žít a rvát se o své místo na slunci.

Možná si říkáte,že tento článek na web www.pavelnovak.cz nepatří, ale podle mě je Pirillo neoddělitelnou součástí mého života a taky trochu "dědovým "miminkem, dnes již dospělým , dobrým a poctivým člověkem. Aspoň tak to cítím já.

Pavel Novák

Fotografie z koncertu VOXu i Pirilla na hodech v Přerově ve fotogalerii na našem webu!!!!!!!!